V extrémních situacích se odhalí lidské charaktery. Ať už drama dopadne jakkoli, leckomu to může pomoci uvědomit si skutečné životní hodnoty.
Balení prostě nesnáším. Manžel na to jde systematicky – má vypracované seznamy pro různé příležitosti: služební cesta, zahraniční služební cesta, krátký výjezd, dovolená s Ivou (tím myslí mě), dovolená s dětmi, obojí v kopii pro variantu letecky a autem, zimní dovolená s Ivou, zimní dovolená s dětmi… Vše pěkně uložené v počítači a kdykoli připravené k vytištění. Když pak já při balení nervózně pobíhám bytem, lamentuji mezi zpola zaplněnými kufry a taškami a hledám nezbytnosti, jež se zdají být k nenalezení, strká mi ty své seznamy pod nos. Miluji to stejně jako býk onen pověstný červený hadr. Kdyby mě ale na Vítkovi rozčilovaly jen ty seznamy! Za devět let manželství se toho nastřádalo o dost víc.
Každoroční martyrium
Z kategorie balení bylo nejhorší to na hory. Ne! Už zase. Zoufale jsem koukala na stále se zvětšující hromádky oblečení a jako každý rok mi bylo jasné, že dostat tohle do naší malé felicie bude nadlidský úkol. K tomu ještě čtvery lyžáky, box na střeše zaplní čtvery lyže, pro jistotu ještě sáňky pro Fanouška, kdyby na lyžích moc brblal, nebo radši boby? Bože ne! Za týden na čerstvém vzduchu mi tohle utrpení vážně nestojí. Vítek si naštěstí balí sám podle těch svých seznamů, ale pak přijde mezi ten můj nepořádek a pronese: „My se stěhujeme? Proč toho, miláčku, vždycky tolik taháš? To se do auta nevejde!“ Letos se mi ale na hory nechtělo ještě z jiného důvodu.
Kladka na sebevědomí
„To nemyslíš vážně,“ vyděsil se Jakub a vypadalo to dost upřímně. „Týden? Tak dlouho bez tebe nevydržím, broučku. To je hrozně dlouhá doba, proč mě tak týráš?“ „Vydržel jsi beze mě třicet šest let, tak tohle zvládneš taky,“ zlobila jsem ho.
„Ale to jsem nevěděl, o co přicházím. Teď bez toho už ale být nedokážu. Jak dlouho? 168 hodin, 10 080 minut, 608 800 sekund… Jak mi to můžeš udělat?“ žadonil roztomile a mně to tak nesmírně lichotilo. Jako ostatně všechny jeho pozornosti.
Jakub se do mého života zapletl dost nečekaně, ale chytila jsem se ho jako záchranného kruhu. Právě jsem se totiž topila v nudě manželství a najednou mi připadalo, že Jakub je ten jediný, kdo mě může osvobodit z kolotoče péče o děti, domácnost, zahradu… Byl to můj princ na bílém koni. Stejně romantický jako tahle naivní představa pubertálních dívek. Nosil mi kytky, snažil se mě získat za každou cenu. A povedlo se. Na pravidelné úterní pilates jsem si sice brala sportovní tašku, ale místo tepláků se v ní schovávaly kondomy a já nespěchala do tělocvičny, ale k Jakubovi do bytu. O budoucnosti jsem nepřemýšlela. Existovalo pro mě jen teď a tady.
„Kam to vlastně jedete? Do Harrachova?“ Jakub se na chvíli zamyslel a pak vyhrkl: „Výborně! Tam se leccos ztratí. Tak to bych měl jeden takový … nápad…“ zazářily mu najednou oči.
„Jaký nápad?“ nemohla jsem se dočkat.
„Víš, co je v Harrachově hotelů a penzionů? V některém z nich se určitě ještě najde volné místečko. Budu bydlet třeba pod smrkem, jen když budu blízko tebe,“ líčil mi Jakub svůj nenadálý plán.
„Neblázni, budu celý den s dětmi a s Vítkem. Kdy bych si na tebe asi našla čas?“
„To nevadí, nic nečekám, budu za tebou třeba jen stát ve frontě na vlek, hlavně když budu cítit, že tě mám nablízku.“
Ten nápad mi přišel dost bláznivý, ale zároveň mě nadchl. Znělo to tak dobrodružně. Na hory jsem se pomalu začala těšit.
Sladké tajemství
Naše auto sice není nafukovací, ale zato já jsem moc šikovná. Zkušenost už mě naučila. To množství nejrůznějších tašek, taštiček, pytlíků a igelitek se pomalu, ale jistě přesouvalo do útrob auta a na milimetr přesně ho zaplnilo. Vyjde to nakonec vždycky, ať si Vítek říká, co chce. Ještě se vymotat z Prahy a pak už hurá – směr Krkonoše. Pole kolem silnice postupně měnila barvu z hnědé na bílou, nejdřív byla jen tak mírně pocukrovaná, ale od Malé Skály už měly i lesy slušně načechrané sněhové čepice. Moje velké dobrodružství začíná. Pěkně s rodinkou jako dokonalá matka, ale zároveň snad ochutnám i trochu toho zakázaného ovoce. Těšila jsem se na dobrodružství, ale takové, jaké nás ve skutečnosti čekalo, bych si ráda odpustila.
S Jakubem to vycházelo dokonale. Vždycky jsem si našla důvod, proč se aspoň na hodinku vypařit: jednou jsem si šla zaplavat do hotelového bazénu a pak na masáž, podruhé jen tak po městě za nákupy (ani jednoho z mých kluků naštěstí obchody nebavily) nebo kouknout se na skokanské závody. Naštěstí jsem měla jistotu, že po celodenním lyžování nebude nikdo mít chuť se ke mně přidat. Jak jsem ten „zápřah“ vydržela já, to dodnes nechápu. Láska holt dokáže divy.
Malér na cestě
Jelikož si kluci rádi přispali, vydrželi jsme pak na sjezdovce vždycky až „do zavíračky“. Poslední lanovka jela ve čtyři a my si pak ještě nahoře dali čaj a párek v rohlíku.
Počkali jsme, až bude sjezdovka úplně prázdná, a teprve potom se rozjeli dolů. Užívali jsme si tu volnost, nemuseli dávat pozor, aby do nás někdo nevrazil, kochali se pohledem na město hluboko pod námi. Za polovinou sjezdovky jsme pak zahnuli vlevo do lesa a dojeli pěšinkou mezi stromy na lyžích až k hotelu. Byla to taková naše společná jízda na závěr dne, jinak Toník s Fanouškem jezdili s tátou, já je vždycky jen někde minula… Na to, že je Fanouškovi teprve pět, jezdí skvěle.
Tentokrát jsem ale měla jiné plány. Jakub už musel zpátky do Prahy a já měla poslední možnost ho vidět. Aspoň na chviličku.
„Dneska půjdu domů dřív,“ vymluvila jsem se, „nějak mě bolí hlava.“
„Tak počkej,“ přemlouval mě Vítek, „ještě jednu jízdu a my už se vrátíme taky. Půjdeme s tebou, stejně už bude půl čtvrtý.“
„Ne vážně, nemusíte,“ vyděsila jsem se, „jen si tu ještě buďte. Je krásně, sníh ani není rozježděný, tak si ho užijte.“
„Ale ne, klukům neuškodí, když jednou půjdou dřív domů. Beztak toho mají dost.“
„Proboha!“ říkala jsem si, „proč zrovna můj manžel musí být tak starostlivý! Ať mě prostě nechá!“
Moji broučci byli naštěstí rozumnější. „Nemáme toho dost, tati, prosím, prosím,“ ozývalo se z obou tlamiček, „my chceme ještě jezdit. Vždyť už tu budeme jen dva dny… prosíme, smutně koukáme…“
„Přece nenecháme jít maminku samotnou,“ srazil mě zas Vítek zpátky na zem.
Už jsme se ve frontě pomalu blížili k turniketům. Dohadování pokračovalo i celou cestu na lanovce. Sama jsem nevěděla, jak jsme se vlastně dohodli. Podle mě tak, že sjedeme ještě jednou celou sjezdovku až k lanovce, vyjedeme a teprve potom, další jízdu, se já odpojím a pojedu naší lesní cestičkou do hotelu (verze pro manžela).
Odlepili jsme se od vršku kopce a svištěli dolů. Na můj vkus bylo kolem moc lidí, ještěže už jedu domů. No, domů úplně ne, ale o to je to lepší. Nemohla jsem se dočkat Jakubových mužných rukou, jeho objetí, doteků, nemyslela jsem už na nic jiného. Ze sna jsem se probrala až dole u lanovky. Vítek ani kluci tam nebyli. To je divné, jsou vždycky rychlejší. Ale netrvalo dlouho a Vítek už se ke mně řítil.
„Kde jsou kluci?“ křičí na mě.
„Jak, kde jsou? Jezdíte přece spolu, ne?“
„Tys neviděla, jak jsem se „vymajznul“? Než jsem se stačil zvednout, kluci mi ujeli. Křičel jsem přece na tebe, ať je dojedeš. Tys je nedojela?“
„Já tě vůbec neslyšela, co blbneš? Kde teda jako jsou?“
„No to já nevím, cestou jsem je nikde nepotkal. Tys je měla dojet!“
„Já tě ale vážně neslyšela,“ třásl se mi hlas a začala jsem hysterčit.
„Počkej, v klidu,“ mírnil mě Vítek, „oni určitě přijedou, neboj.“
Chvilku jsme jen bezradně stáli a na bílém kopci vyhlíželi dvě modré kombinézy – jednu tmavší a jednu světlejší – a dvě žluté lyžařské přilbičky. Dlouho jsem to ale nevydržela, začala jsem se zoufale vrhat k lidem, co dole brzdili: „Neviděli jste tam někde dva kluky? Pět a osm let, modrý kombinézy, žlutý přilby…“
Každý jen zavrtěl hlavou a já se propadala do čím dál hlubší beznaděje. Musejí tam někde být, dva malí kluci, proboha!
Vítek nasedl na lanovku a vydal se je hledat na sjezdovku. Že by některý z nich spadl tak, že nemůže jet dál? Těžko, toho by si někdo z okolo jedoucích lyžařů všiml. Stejně jsem se ale bála, že se tam někde přizabili. Nekontrolovaně jsem se třásla po celém těle, v ruce svírala mobil a čekala na zprávu od Vítka. Proč jsme jen Toníkovi nedali jeho mobil? Jak jsme mohli být tak nezodpovědní jen proto, že se zatím nikdy nic podobného nestalo?
Mobil opravdu zazvonil. Na displeji se ale objevilo jiné jméno, než jsem tak toužebně čekala. „Lásko,“ zněl mi do ucha Jakubův hlas. „Slyšíš, lásko? Kde jsi? Už se tě nemůžu dočkat. Mělas tu dávno být.“
„Jakube, teď ne,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Co je? Co se děje? Je ti něco?“
„Mně ne. Kluci. Někam se ztratili. Nemůžeme je najít.“
„Vítek je najde, neboj, pojď za mnou. Za chvíli už musím vyrazit do Prahy, ale postýlka je ještě pořád rozestlaná.“
„Sakra, Jakube, slyšíš mě? Já nemůžu najít svoje děti, kašlu ti na nějakou postýlku!“
„Co na mě řveš? Ty mě tady necháš čekat, já měl už dávno být na cestě, všechno jsem ti tu připravil, jak to máš ráda, kytku, dáreček na rozloučenou a ty na mě řveš?“
„Jakube, promiň, teď na tohle opravdu nemám náladu. A blokuješ mi mobil, čekám na zprávu od Vítka.“
„Tak od Vítka?! Ty ses tu nakonec znova zamilovala do svýho manžela, ne? Já blbec ti tu chystám překvapení a ty…“
„Dost, Jakube, dost! Ty vůbec nic nechápeš, jsi tak sobeckej, že nejsi schopen pochopit, co se ve mně teď děje. Už mlč! Mlč! Já tady umírám strachy, rozumíš!“ křičela jsem do telefonu jako pominutá a jen jakoby zdálky ke mně doléhaly další a další Jakubovy výčitky.
Nejhorší minuty života
„Nikde na sjezdovce nejsou,“ zabrzdil u mě Vítek. Choval se tak pragmaticky.
Já jen hystericky brečela, lyže odhozené opodál. Sedla jsem si na zem uprostřed dojezdové dráhy, poslední lyžaři se mi vyhýbali, občas mě někdo ohodil sněhem, jak skoro nedobrzdil. Bylo mi všechno jedno. Někdo je snad unesl. Je to trest za moji nevěru? Pane bože, proč mě takhle trestáš? To jsem se tolik provinila? Oni za to přece nemohou. Udělám cokoli, jen mi je vrať. S Jakubem to ihned ukončím, stejně už se asi stalo, budu už do smrti hodná, vzorná, udělám cokoli, cokoli…
„Museli zahnout do lesa, slyšíš?“ lomcoval mnou Vítek. „Asi to špatně pochopili, když jsme se pořád nemohli dohodnout. Mysleli, že už jedeme do hotelu, jak jsi chtěla. Určitě zahnuli do lesa. Ale sami těžko trefí do hotelu. Je tam tolik rozcestí, cestiček, klidně můžou sjet někam úplně jinam.“
„Nebo se rozmlátí o strom, už bude skoro tma. Chudáčci sami někde lese, Vítku, já mám takovej strach.“
„Jedu za nima, zůstaň tady.“ Lanovka už pěknou chvíli nehybně stála. Čtvrtá dávno odbyla, smrákalo se a moje děti byly neznámo kde. Koukala jsem se na svého muže, jak s lyžemi na rameni neúnavně stoupá sjezdovkou, krok za krokem, ani se nezastavil, aby se nadechl. Netušila jsem, že má takovou fyzičku. Asi ani on ne. Na únavu nemyslel. Prostě jen stoupal nahoru, věděl, že tohle je jediná šance, musí nahoru, musí hledat, jde i o jeho život. Bez nich by žít nedokázal. Ani s vědomím, že neudělal všechno, co mohl, co bylo v jeho silách. Pochopila jsem, co nás k sobě poutá. Naše děti. Nikdo je nemůže mít rád víc než my. Nikdo je nemůže mít rád víc než on. A nikdo jiný než táta nemůže pochopit, co máma prožívá, když má strach o svoje děti. O naše děti.
Andělé existují!
Mobil znovu spustil mou oblíbenou písničku. Na displeji neznámé číslo. Srdce se mi skoro zastavilo. Je to policie, záchranka, nebo rovnou jipka? Jméno oné slečny mi nic neřeklo, název hotelu už naštěstí ano. Všechno bylo tak, jak Vítek předpokládal, naštěstí až na „koncovku“. Kluci si opravdu mysleli, že už se všichni vracíme do hotelu. Ze sjezdovky zahnuli do lesa, že se táta právě válí v oblacích sněhu někde nad nimi, toho si ani nevšimli. Na prvním rozcestí se zastavili, nebyli si jisti, kudy, ale když nikdo dlouho nejel, nechtělo se jim šlapat zpátky do svahu. Riskli to tedy doprava. Na to, jak jim muselo být, když v lese nevěděli, kudy kam, radši ale nemyslím. Naštěstí vzal Toník situaci pevně do rukou, zastavil projíždějící běžkaře a ti je v pořádku dopravili do hotelu. Na recepci už měli číslo na můj mobil. Andělé strážní měli zase jednou co na práci, zvládli to dokonale.
Už nezlobím
Ne nadarmo se říká, že člověk si neváží toho, co má, dokud o to nepřijde. Já bych tuhle moudrost ještě poopravila. Někdy stačí vědomí, že o to možná přicházíte. Mně tedy stačilo určitě. Probrala jsem se ze svých pubertálních úletů, po dobrodružství už netoužím a můj muž je pro mě zase hrdina. Když si vzpomenu na Jakuba, nechápu, jak jsem se mohla tak chovat. Rodina a děti pro mě byly natolik samozřejmé, že jsem si jich přestala vážit. Vážit si štěstí, které mě v životě potkalo. Normálního obyčejného štěstí, které si často ani neuvědomujeme.
Názor odborníka
PhDr. Alena Dobišová,
Manželská a předmanželská poradna,Litoměřice
Růžové brýle dlouho nevydrží
V manželské poradně se s obdobnými příběhy setkáváme často. Klidný, relativně šťastný rodinný život naruší mimomanželský vztah jednoho z partnerů. Scénář bývá stejný. Nevěrník hledá důvody kolem sebe a nechce slyšet pravdu. Potlačuje dobré vlastnosti u manžela, vyzdvihuje vlastnosti u partnera nového. Neuvědomuje si, že ho vidí přes růžové brýle. Často to dojde tak daleko, že si ti dva zamilovaní musejí vyzkoušet spolu žít. Řešení každodenních provozních problémů ubere vztahu na romantičnosti a realita je často dovede k vystřízlivění. Dotyčný si je teprve potom schopen uvědomit, jak ublížil svým nejbližším, a chce to napravit. Ne vždy je ale cesta zpět. Iva měla to štěstí, že k „vystřízlivění“ došlo v situaci, kdy prožívala obrovský strach o své děti. Měla tak jedinečnou možnost porovnat chování manžela – otce dětí – a sobeckého přítele, kterému chyběla špetka empatie. V té chvíli si uvědomila, co je pro ni důležité a na koho se může v životě spolehnout. Troufám si tvrdit, že svým rozhodnutím si do budoucna ušetřila spoustu zklamání.
Text: Jana Žáčková
Foto:iStock
Zdroj: Svět ženy 2 / 2012
8. 2. 2012
