Sedíme na gauči. On a já. Já a muž, který mne miluje. Doopravdy, bezpodmínečně, se všemi chybami, co mám. Vzal mne zpátky i přes bolavé události posledních měsíců, i přes mou zradu a porušení všeho, co jsme si ve svatební den slíbili.
Neztratil víru ve mně a já ho po dlouhé době zase doopravdy jasně vidím. V jeho laskavosti a pevnosti, v jeho neuvěřitelné vnitřní síle. Vážím si ho víc, než kdykoli před tím. Vnímám Jaroslavovu klidnou energii a cítím se v bezpečí.
Jako bych se do svého muže znovu zamilovala, ale zůstal mi jasný pohled v reálných barvách.
Ušli jsme pořádný kus cesty a málem se na ní sami sobě ztratili. Já jsem se skoro ztratila; zabloudila a nechala se zlákat falešným světýlkem. Jako naivní Mařenka, co v potemnělém lese už nedokázala najít cestu domů a spolu s malým bratrem se ocitla v zajetí mlsné ježibaby. Nebo jako netrpělivá Alenka, co v Říši za zrcadlem vnímala věci jinak, než ve skutečnosti byly. Ocitla se v iluzorním pohádkovém světě a málem přišla, díky Srdcové královně, o hlavu. Ještě že se nakonec stihla probudit!
Odevzdaně ulehám na jeho klín. Kousek se posune, aby mi udělal víc místa. Ležím na zádech a zamyšleně hledím na šedobílý strop. V rohu místnosti, v téměř neviditelné průsvitné pavučině, pozoruji jeden marný boj o život. Zoufalá černá muška skočila na pavoukovu lest. Nalepila se na tu nepříjemně lepkavou síť, a čím víc se snaží vymanit, tím víc ji pavučina pohlcuje. Ještě párkrát to zkouší, aby za dalších několik vteřin nadobro svůj poslední zápas vzdala.
Jak je to vlastně dlouho, co jsme naposledy malovali, napadá mě bezděky. Možná, že právě teď nastal ten správný čas na nový nátěr. Světlejší, jasnější. Čistý a bez poskvrny.
Kdyby to tak šlo i v normálním životě… Přetřít to, co se pokazilo, nadobro zakrýt šmouhy a defekty, vzniklé časem.
Hladí mě po vlasech. Mlčí, ale je to hezké mlčení. Důvěrné, něžné, pečující. Slyším, jak pravidelně dýchá. Klidně a soustředěně si prsty klestí cestu mými vlasy a jemně rozplétá ty zacuchané. Je to milé a já po strašně dlouhé době cítím tolik osvobozující uvolnění.
Odpoledne jsme si vyšli na procházku. Slunce svítilo tak akorát a já si v bílých letních šatech, posetých vlčími máky, připadala lehce a tak příjemně žensky. Moc jsme nemluvili, podobně jako teď. Šlapali jsme úzkou prašnou cestou mezi rozlehlými poli, loudali se měkkými lesními pěšinami v nedalekém lese. Na pár minut se posadili v rozpadajícím se lesním altánku a vnímali jeden druhého. Bylo mi hezky a smutno zároveň, když řekl:
„Nechme to všechno už být. Žijeme teď a každým přítomným okamžikem tvoříme naše příště. A já pořád moc stojím o to, aby se moje příště těsně prolínalo s tím tvým. Leo. Není třeba se někam vracet a dokola se ospravedlňovat. Moc jsem o tom celém přemýšlel. Strašně dlouho jsem na to myslel. Bez přestání, bez nádechu. Bylo to neskutečně unavující. Pořád dokola, ve dne, v noci. Ale je to pryč! Včera večer jsem to definitivně pohřbil a ten hrob udržovat nehodlám. Víš, pokud je nám spolu dobře teď, navzdory tomu, co bylo, tak u toho zůstaňme. Pokud taky chceš…“
Oči mi zaplavily slzy. Moře slz. Nemohla jsem je zastavit, ať jsem se snažila sebevíc. Stékaly po tvářích, rozmazaly mi řasenku a promáčely bílé šaty. Utírala jsem je jen holýma rukama, na takový nápor emocí jsem nebyla připravená.
Ale – šlo o úplně jiné slzy, než o ty, co jsem za poslední krušné týdny už tolik důvěrně znala. Byly to slzy uvolnění a znovu nalezeného štěstí. Slzy naděje, co nezůstala bez odezvy, slzy základního lidského pocitu. Slzy lásky a sejmuté tíhy, slzy dosud nepoznané.
Píp.
Z poněkud pohnutého rozjímání mne vytrhne vysoký tón, oznamující nově příchozí textovou zprávu. Ne. To není můj telefon. Nadzdvihuji hlavu, abych uvolnila místo pro Jaroslavovu ruku. Naučeným pohybem zaloví v kapse a vytahuje svůj mobil.
Sedám si a koutkem oka letmo zahlédnu jméno odesílatele. Totiž odesílatelky.
Evička…?!
Jaroslav mne krátce políbí a míří i s telefonem na záchod.
Překvapeně za ním hledím a napadá mne tisíc a jediná možnost, kdo může být autorkou té zprávy.
A také, co je jejím obsahem.
Na pokračování příběhu se můžete těšit zase po prázdninách.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
