„Vrátím se dnes později,“ hlásím raději ještě jednou, zatímco se soukám do vysokých kozaček.
„Nevím, kolik času strávím u Zdeňky a pak se ještě na chvíli sejdu s Blankou,“ dodávám a rychle mizím ven z vchodových dveří. „Tak ahoj a pozdravuj,“ volá za mnou ještě Jaroslav. Automaticky pokývám hlavou na znamení souhlasu, přestože vím, že už mě nemůže vidět.
Brzdím těsně u chodníku. Sbírám kabelku ze sedadla pro spolujezdce a snad až příliš hlasitě bouchám dveřmi. Není to náklaďák, s úsměvem mne občas napomene manžel a výmluvným gestem ve tváři tiše polituje můj stříbrný vůz.
Myšlenky se mi na okamžik zatoulají k jedné moderní, přesto půvabné, pohádce, co jsme ještě docela nedávno, opakovaně a na střídačku, čítávali našim dětem. Vypráví příběh zcela neschopné řidičky, slečny Boženy, která ovšem, jak to tak bývá, je přesvědčena o naprostém opaku. Trápí své nově zakoupené auto natolik krutě, že se jednoho dne sama ocitá v jeho kůži… No. To jistě není můj případ. Já jen občas trochu víc sešlápnu brzdu nebo – s nepatrně vyšší dávkou energie, než je normálně nutné – přibouchnu dveře u auta. To je celé. Lekce nostalgicky naladěna vcházím do nízké budovy s krémovou fasádou a výmluvným nápisem ‚Krásná a krásnější, salón pro ženy‘.
Ještě chvilku čekám v pohodlném žlutém křesle a sleduji, jak obratně si ve své práci počíná má kamarádka. V jedné ruce kulatý kartáč, ve druhé fén, vypadá, jako by tančila. Úsměv na hezké tváři jen dokresluje celkový obrázek a mě napadá, jak moc důležitá je energie, se kterou k práci, a životu celkově, člověk přistupuje. Zdeňku mám ráda a vážím si jí pro její nezlomný optimismus a nakažlivě dobrou náladu i přes to, že právě ona zřejmě není úplně nejoblíbenějším dítětem rozmarné štěstěny.
Po necelých dvou hodinách opouštím salón krásy. Nejsem si tak docela jistá, zda krásnější, ale rozhodně o poznání nervóznější. Cítím, jak se nepříjemně potím v podpaží a lituji, že jsem si do kabelky nepřibalila parfém. Uvažuji, jak moc budou případná mokrá kola vidět na těsném modrém tričku, co mám dnes na sobě. Nejedu za Blankou. Mám schůzku s Markem…
Když mi minulý týden poslal Marek zprávu, že by se rád sešel, váhala jsem. Celý den jsem přemýšlela, jak se zachovat. Jeden pocit střídal druhý, vztek se měnil v radostné očekávání. Chvíli měla navrch palčivá touha po pomstě, aby ji za okamžik vystřídala nostalgie a stesk po člověku, na kterém mi ještě nedávno hodně záleželo. Věděla jsem, že přistoupím-li na setkání, bude moje těžce nalezená a nesmírně křehká rovnováha ve velikém nebezpečí. Dolovala jsem poslední zbytky zlostného odhodlání definitivně vyškrtnout bývalého milence ze svého života a dát opět prostor rodině a manželovi. V tom škrtání mi před dvěma týdny nepatrně pomohl Radek, stará láska ze střední školy, a náš veselý večer na třídním srazu a především po něm. Bylo to milé, ale jednorázové setkání, kterým jsme zřejmě oba, a každý po svém, naplnili dávnou touhu.
S Markem to bylo jiné. S Markem je to jiné.
Nakonec jsem svolila ke schůzce a snažila se sama sobě namluvit, že hlavním důvodem je potřeba vysvětlení. Vždyť mám v hlavě stále tolik otázek a jediným klíčem k jejich zodpovězení je on. Marek! Auto nechávám stát na nedalekém parkovišti. Loudavým krokem mířím k místu, kde se za několik málo minut střetnu s člověkem, který mě, jako jeden z mála, naprosto suverénně dokázal zbavit pevné půdy pod nohama.
Těsně u vchodu do pizzerie zůstávám na nepatrný okamžik zcela paralyzovaná jen těžko popsatelnou nervozitou a žaludek se nebezpečně rozhoupe. Už se zase potím! S obavou pomyslím na své podpaží a s hlubokým nádechem vstupuji. Procházím kolem baru a moje oči se během vteřiny setkají s Markovýma. Podivně jasně slyším písničku, znějící restaurací, a hlavou mi, krom vlastní krve, rezonují slova jejího refrénu:
‚Bez konců nejde začít od začátku…‘
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
