Usnul mi v náručí. Můj chlapeček… Poklad. Ještě tak malý, přesto svým úžasným způsobem už tolik moudrý. V ranním pološeru se zaujetím pozoruji jeho dětskou tvář. Zkoumám každičký záhyb jemného, téměř průsvitného obličeje a opakovaně bojuji se slzami dojetí.
Přivírám oči a cítím, jak mě jeho lehounký dech škádlivě šimrá na hrudníku. Opatrně se nadechuji a pokouším se nenápadně vytáhnout ruku zpoza jeho hlavy. Už ji téměř necítím. Nikdy bych neřekla, jak těžká může lidská hlava být.
V noci se probudil. Polospící slezl z palandy a mazlivě se zachumlal pod moji peřinu. Dělá to tak často. A i když mne kolikrát vytrhne z příjemného snění a mně je jasné, že do rána už toho moc nenaspím, nevyměnila bych tyhle okamžiky za nic na světě. Najednou mi všechny mé dosavadní problémy připadají tak nějak méně podstatné, protože to jednoznačně nejdůležitější právě odpočívá v mém náručí.
Políbím ho na čelo a prsty opatrně upravuji neposlušný pramínek jemných vlasů. Jeho kůže stále tak dětsky voní. Opět cítím mocnou vlnu mateřské lásky a raději zavírám oči. Dýchám zhluboka, klidně, na chvilku se pokouším srovnat jeho tempo s mým. Nádech, výdech, nádech. Nejde to příliš dobře a tak se za pár vteřin naše rytmy znovu rozdělí.
Dechové rytmy snad, to ostatní ale trvá. Se svým synem mám zvláštní vztah. Hluboký, mateřský, ale je v něm ještě i něco navíc. On má něco navíc. Neuvěřitelným způsobem totiž dokáže citlivě vystihnout křehkost okamžiku a podvědomě zaznamenat moje, často tak pečlivě ukrývané, emoce.
Vybavuje se mi jeden letní večer. Ten den jsem se necítila dobře. Bezmoc a tiché zoufalství zaplavilo moji duši a já nevěděla, co si se svým životem počít. Nešťastná v manželství, které se ze všech možných stran a úhlů zdálo být perfektní a naplněné. Nechápala jsem samu sebe a vnímala jen svoji vnitřní prázdnotu. Hledala lásku ke svému laskavému muži, trýznila se vzpomínkami na okamžik, kdy mne pod vánočním stromečkem, a s jen těžko skrývaným napětím v očích, požádal o ruku. Tehdy jsem cítila štěstí. Toho letního večera jsem si ale ten pocit za žádnou cenu nedokázala naladit.
V mém životě se objevil někdo jiný. Jaroslavovu poklidnou energii vystřídal neuvěřitelný elektrický výboj. Marek! Jako blesk z čistého nebe pronikl do mého života a těžko definovatelným způsobem, během několika krátkých dnů, převrátil všechno vzhůru nohama. Nic nezůstalo na svém místě, nic nezapadalo do původních škatulek. Nedokázala jsem se ubránit a neuměla si s nastalou situací vůbec poradit. Bylo to tak nové! Jiné, magické, neuvěřitelně krásné, zároveň však naprosto fatální, zničující a žalostné. Zničující pro mě, katastrofické pro můj vztah k Jaroslavovi.
Ten letní večer jsem byla doopravdy smutná. Přesto jsem se ze všech sil snažila dobře zvládat svou roli. Komickou figurku, veselého klauna ve své malé osobní tragédii. Tak, aby obecenstvo nemělo šanci zjistit, co doopravdy se pod šaškovou rozesmátou tváří ukrývá.
Tehdy jsem, jako každý večer, šla uložit své děti. Popřát jim dobrou noc. Popovídat se starší dcerou a na chvilku se zachumlat k synkovi pod peřinu. To kraťoučké pomazlení se stalo nutným rituálem nás obou a každý jsme jej prožívali po svém.
Objala jsem jeho měkké tělo, a co možná nejsrdečněji se usmála. Chlapec se na okamžik zarazil, zkoumavě mi pohleděl do očí a prohlásil: ‚Důležité je, aby se i oči smály, maminko…‘
V tu chvíli jsem nedokázala nic říct. Zírala jsem na své dítě a připadala si jako zoufale špatná herečka. Zhluboka jsem se nadechla a rychle odvrátila vlhký pohled. Ještě chvilku jsme beze slov leželi. Hladila jsem syna po vláskách, šimrala na zádech a uvažovala, kde se v tak nezralém stvoření bere tolik empatie a účasti. Možná právě pro tu samotnou nevyzrálost.
Chlapec doširoka zívl a už skoro v polospánku, téměř bojácně, zašeptal: ‚Že se s tatínkem nikdy nerozvedete, maminko, viď?‘
Polkla jsem na prázdno a chraplavě zamumlala, že ne.
Hledím na svého malého syna. První sluneční paprsky už nesměle nakukují přes hustou bílou záclonu hotelového pokoje. O dvě hodiny později budeme sedět u snídaně, natěšeni na další den lyžování v Alpách. Je začátek března a na svazích se líně povalují už jen poslední zbytky sněhu, na kterém se dá ještě trochu jezdit.
Včera během odpoledního lyžování, krátce poté, co jsme všichni čtyři sesedli z lanovky a chystali se zdolat další kopec, prohlásil náš malý syn: ‚Společná dovolená, třeba někde na horách, má hodně dobrých účinků. Třeba ten, že dává všechny zase hezky dohromady.‘
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
