Půlkou srdce v průšvihu: Je mi to líto, Leo 23

Odešel před pár minutami.

ilustrační obrázek
Zobrazit fotografii v galerii

Za přísně uzavřeným oknem potemnělého nemocničního pokoje mohu jen tušit čerstvý vlahý vzduch, co po teplém podvečerním dešti, bývá. Ještě před chvilkou neposedné kapky krátké průtrže mračen, jedna za druhou, rytmicky narážely na zaprášené okenní tabule, a s tichým plesknutím tu nadobro ukončily svou kratičkou misi. 


Zbyly po nich jen legračně klikaté pěšinky uprostřed skleněného území nikoho. I ty však časem vyblednou a díky nánosu všudypřítomného pouličního prachu, dočista zmizí ze světa. Aniž by někomu chyběly, aniž by si kdokoli všiml, že tady byly. 


Je mi smutno. V duchu si pořád dokola přehrávám to setkání.


Přivedla ho sestřička, co má dnes odpoledne službu. Bez klepání, bez varování. Prudce otevřela dveře a baculatou rukou, připomínající obrovskou masitou housenku, ho trochu netrpělivě postrčila do dveří. 


„Máte jen chvíli, než bude večeře!“ zaburácela ještě a překvapivě rychle zase zmizela kamsi do hlubin temných nemocničních chodeb. 


Stál tam. Nejistý, rozpačitý. Světle modré tričko napůl promočené nenadálou letní sprchou, rozcuchané vlasy legračně nalepené na opálené čelo. V ruce žlutou růži a částečně provinilý výraz ve stále trochu chlapecké tváři. Na okamžik se mi sevřelo srdce a já měla pocit, že nic z toho, co jsem během posledních dnů prožila, není pravda. 


Jen na kratičký okamžik. Mizivou chvíli. Než jsem opět ucítila tu omezující tíhu nemilosrdné přítomnosti. 


„Já...“ začal. „Nevěděl jsem, co s tebou je. Zkoušel jsem volat, ale telefon byl nedostupný. Psal jsem ti, ale odpověď nepřišla.“ 


Polkla jsem naprázdno. Od koho se tedy dozvěděl, kde jsem…? 


Váhavým krokem přistoupil blíž. Jak hrozně asi vypadám, napadlo mě, když si přisunul zažloutlou plastovou židli na otlučený roh mé postele. 


„Prý jsi málem umřela,“ zašeptal a rychle uhnul pohledem. Jako by se bál ukázat sebeodhalující emoce, ať už byly jakékoli. Svůj strach, nepříjemné napětí, obavu o sebe sama či snad starost o mě, neohrabaně maskoval bezduchým výrazem při zkoumání bílé nemocniční přikrývky. 


Sledovala jsem jeho rozpaky. Byl roztomilý a směšný zároveň. Povadlou růži stále žmoulal mezi prsty a vůbec nezaznamenal, že jí během těch několika krátkých okamžiků už stihl polámat dva lístky. Jak symbolické, napadlo mě a s všudypřítomnou hořkostí ve vyschlých ústech jsem pocítila možná trochu bizarní sounáležitost s tou nebohou květinou. Stejně jako ji, také mě, Marek ‚žmoulal mezi prsty‘ tak dlouho, až jsem málem překročila onu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí. 


„Asi ano…“ zareagovala jsem. „Měla jsem moc prima sny,“ snažila jsem se trochu odlehčit situaci. S nepatrnou nadějí v očích a náznakem úsměvu v nervozitou spoutané tváři na mě pohlédl. 


„A co se ti zdálo?“ zeptal se do prázdna, když se na matných okenních tabulkách znovu divoce roztančily rozdováděné dešťové kapky. 


Neměla jsem sílu ani chuť vysvětlovat mu celou tu patálii. V několika strohých větách, a bez šance na jakékoli doplňující dotazy z jeho strany, jsem vylíčila události posledních dnů. Občas s krátkým přerušením, když jsem nebyla schopná zcela ovládnout vlastní dotěrné emoce. Přála jsem si neukázat jakékoli citové pohnutí, za každou cenu neprojevit svůj niterný smutek, nedílnou součást mé staronové osobnosti. 


Vlastně bylo divné, že zase něco cítím, protože během několika posledních hodin zaplavila mou duši nemilosrdná prázdnota. Hluboké nic, temné nekonečno, ve kterém se teď často potuluji a marně se rozhlížím po rozsvícené lampě v okně svého domova.


„Je mi to líto, Leo…“ zašeptal. Pak se tiše zvedl a se zvadlou růží v ruce zase odešel. 


Za zavřenými dveřmi slyším naříkat skřípající nemocniční vozík, k smrti unavený pod tíhou plastových táců, levného porcelánu a všudypřítomných lidských emocí. 


Jak mu rozumím! 


Také cítím nepřekonatelnou únavu. Bolavý stesk. Po životě, po radosti, po slunci. Po čerstvém vzduchu a lehkosti myšlenek. 


Po Jaroslavovi, který se už dva dny neobjevil. 


Poté, co jsem mu řekla pravdu.


Autor: Lea Raif 

Foto: Freeimages

DISKUZE K ČLÁNKU

4

Pěkný hajzlík, ten Marek.

ODPOVĚDĚT

5

Život není peříčko a každý je zodpovědný za sebe. Snad se vše urovná.

ODPOVĚDĚT

4

No, tak se to znovu zamotalo...jakpak se s tím manžel vyrovná...

ODPOVĚDĚT

4

snad jí manžel odpustí

ODPOVĚDĚT

6

Jak toto dopadne jsem zvědavá

ODPOVĚDĚT

4

aj aj,to neměla

ODPOVĚDĚT

4

JO,jo, komu není rady, tomu těžko pomoci.

ODPOVĚDĚT
VLOŽIT PŘÍSPĚVEK
VSTOUPIT DO DISKUSE (7 PŘÍSPĚVKŮ)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

ilustrační obrázek

Půlkou srdce v průšvihu: Prolog

K čertu s tím vším! Sakra, sakra, sakra! Už takhle nemůžu dál. Už ne…!

ilustrační obrázek

Půlkou srdce v průšvihu: Láska se nikdy neptá 9

Zoufalství je ten nejhorší a nejobávanější stav. Zoufalství je něco, z čeho se člověk může...

ilustrační obrázek

Půlkou srdce v průšvihu: má to jeden malý háček 15

Svět se zbláznil. Nebo jsem se zbláznila já. Definitivně. Nevěřím, že jsem mu na to...

ilustrační obrázek

Půlkou srdce v průšvihu: Rodina, kde láska nikdy nekončí 3

„Ahoj rodinko,“ volám z předsíně a s úlevou odkládám batoh s notebookem. Pohledem letmo zavadím...

ilustrační obrázek

Půlkou srdce v průšvihu: Kde se tady bereš? 5

„V kolik tě mám vyzvednout?“ ptá se Jaroslav a suverénně zacouvá mezi dvě auta na...

ilustrační obrázek

Půlkou srdce v průšvihu: Temný odlesk hluboko za mými víčky 6

Půl čtvrté ráno. Tiše otevírám vchodové dveře, raději nesvítím. Opět se málem přerazím o poházené...

INZERCE

inzerce

ŽHAVÉ DRBY

SUCHÁ POKOŽKA

Dobrý den, prosím co vám pomáhá na suchou pokožku? co ...

HODINKY PRO DÍTĚ S GPS

Ahoj dámy, především maminky :-)
Zajímají mě ...

VITAMINY PRO OTĚHOTNĚNÍ

Maminky,existují nějaké vitaminy nebo pilulky, které asi ...

DRBÁRNA

HORKÉ RADY

Bolest hlavy - migrény

Dobrý den, již pár let beru triptany na prevenci a ...

Domek

Dobrý den. Syn koupil hrubou stavbu a ma tam nějake ...

Bezbolestné trhání zubů

Dobrý den pane doktore, potřeboval bych spravit horní ...

PORADNA

© 2016, MeziŽenami.cz