Probouzím se uprostřed noci. Pod sebou nepříjemné vlhko, v podbříšku řezavou bolest. Na okamžik netuším, co se děje. Snad pár vteřin si nejsem jistá ani sama sebou, v hlavě dočista prázdno. Než mi všechno postupně začíná docházet.
Pokouším se opatrně pohnout, abych nevzbudila dosud klidně spícího Jaroslava. Z čela odhrnuji neposlušný pramen zpocených vlasů a naprázdno polykám. Ta promáčená matrace pode mnou se mi ani trochu nelíbí… A ostré bodání v břiše už vůbec ne.
Na okamžik mě zcela ovládne panika. Nemám plán! Je mi jasné, o co tady jde… Vím, že se něco nebezpečného děje v mém břiše a já budu muset v nejbližších hodinách vyhledat lékařskou pomoc. Nebo možná i dřív. Netuším, kolik krve jsem ztratila a kolik ještě ztratit můžu…
Jenomže – co říct Jaroslavovi?!
Cítím příšernou únavu. Slabost tak silnou, že si, aspoň na chvilku, dovolím zavřít oči. Potřebuji si v klidu všechno rozmyslet… Za každou cenu se nutím udržet bdělou mysl. Nesmím přeci zase usnout!
Vždyť stále nemám ten zatracený plán!
Jsem tak strašně slabá. Drobná kapička chladivého potu mi šimravě stéká po čele. Jako další z mnoha končí kdesi u mého ucha a rozbije se o chomáč světle hnědých zpocených vlasů. Zůstala po ní jen lechtivá stopa. Jak ráda bych se poškrábala, ale nějak nedokážu zvednout ruku.
Cítím se k smrti unavená…
Prudce otevírám oči. K čertu s plánem! K čertu s tím vším! Vždyť teď už je ve hře mnohem víc!
Nesmím spát. Musím probudit Jaroslava a požádat o pomoc. Rychle, rychle!
Nadechuji se a do ticha vyslovuji jméno svého manžela. Sama se vylekám, když slyším svůj chraplavý hlas, vycházející odněkud z hloubky mne samotné.
Nic. Jaroslav stále spí, otočen zády ke mně. Zkouším to znovu. Ještě. Vysíleně, několikrát za sebou, šeptám jeho jméno a chvějící se rukou se dotýkám manželova zátylku.
Konečně se mi daří vytrhnout Jaroslava ze spánku. Zmateně, krátce po třetí ranní vysvětluji, že potřebuji doktora.
Je to nesmírně vysilující a mám co dělat, abych mezi stručnými větami neusínala. Manžel se natahuje k lampičce a náhlé prudké světlo zaplaví místnost. Mhouřím unavené oči a jen tuším Jaroslavův vyděšený pohled.
„Ježíši!“ vykřikne, když poodkryje mou deku.
Bleskově seběhne schody a tiše lamentuje nad rychlostí mobilního připojení. Snad celou věčnost trvá, než se jeho telefon spojí s linkou rychlé lékařské pomoci. Rozčíleně vysvětluje, co se stalo, přestože o tom sám vlastně nemá nejmenší potuchy. S telefonem u hlavy ke mně běží a někomu zadýchaně popisuje můj politováníhodný stav. Jako zdálky slyším jeho vyděšená slova, když odhaduje velikost rudého koláče pode mnou.
Mám pocit, že na mě někdo hodil tlustou neprodyšnou deku. Jako tenkrát, když jsem si ještě hrávala s bráchou na kovboje a Indiány. Tehdy mne, coby nebezpečného protivníka, zneškodnil přesně tímhle způsobem.
Zřejmě i hůř vidím a okolní zvuky ke mně doléhají už jen sporadicky. Znovu zavírám oči a těsně před tím, než plně podlehnu té paralyzující únavě, zaslechnu úzkostný hlásek z dětského pokoje.
„Maminko?!“ volá můj malý rytíř, ale já už mu nedokážu odpovědět. Propadám se kamsi hluboko od všech, do své ryze soukromé temnoty, ale moc dobře vím, že se za každou cenu ještě musím vrátit.
Přestože mě čekají těžké chvíle, přestože zůstat „jinde“ by se na první pohled mohlo jevit jako docela dobré řešení. Dobré snad pro mě, ale nepřekonatelně těžké pro ty, které chovám ve svém srdci. A jejichž srdce už nechci více ranit.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
