Co s tím všichni mají? Pátek třináctého je přeci úplně stejný den jako všechny ostatní. Jednou je třináctého, jindy dvacátého. Na tom nesejde. To, zda má člověk v životě štěstí, anebo se mu přihodí něco nepříjemného, neovlivní nějaká číslice v kalendáři. Nebo snad… ano?!
Jednou jsem navštívila kartářku. Kromě několika sad příjemně i poměrně naturalisticky vyhlížejících výkladových karet, černé protivné kočky, co se mi neustále pletla mezi nohama, a hromady naleštěných kamínků, měla dáma v černém připravený papír s předkreslenou numerologickou mřížkou. Tam poté, co zjistila mé datum narození, zaznamenávala jednotlivé číslice. Nato ještě pár chvíli cosi počítala, aby mi nakonec sdělila, že prožívám složité období.
To jistě, napadlo mě. Jinak bych tady asi nebyla! Nahlas jsem však neřekla nic, jen neznatelně pokývala hlavou. Paní Matylda, jak si věštkyně říkala, to brala jako povzbuzení a začala vyprávět. Povídala o tom, že složitá období mají svůj skrytý význam, a že si jejich prostřednictvím máme uvědomit, co je v našich životech špatně.
K čertu s tím! To vím taky. Mě přeci zajímá, jak z těch složitostí najít cestu ven… znělo mi hlavou, ale navenek jsem opět neventilovala ani slovo. Myšlenkami jsem uhýbala jinam; v souvislosti se jménem Matylda se mi totiž vnutila do hlavy vzpomínka na jeden kdysi oblíbený večerníček mé dcery. Hlavní hrdinkou byla kachna Matylda, žijící v malém venkovském domku. Každému radila a každého ujišťovala, že má na problémy řešení. Že by podobnost čistě náhodná?
Z myšlenek mne tehdy vytrhlo až Matyldino konstatování, že se tedy podíváme, jak se k situaci staví její karty. Ukázala mi tři různé balíčky a já zvolila ten, který na mě působil nejpřívětivěji. Barevné obrázky, připomínající spíš dokreslované fotografie. Temných výjevů a strašidelně vyhlížejících postav jsem se už z principu bála a tajně doufala, že ty barevné a vesele laděné ukážou i výklad v podobném duchu.
Čarodějka rozhodila balíček po stole a já tahala jednotlivé karty. Nejprve tři základní, pak jsem dohazovala další. To, co mi tehdy kartářka řekla, mi vyrazilo dech.
Jako by žila u nás doma. Jakoby naslouchala mým nejtajnějším myšlenkám, četla si v mé hlavě, nahlížela do snů a představ, které mám. Jakoby znala Marka a okolnosti našeho setkávání. Právě kvůli němu jsem za Matyldou šla, především pro něj jsem byla ochotna odhalit někomu úplně cizímu své nitro.
Matylda se příliš nevyptávala. Četla z karet jako z moudré knihy, ale to, co říkala, se mi až tak moc nezamlouvalo. Přišla jsem si pro potvrzení toho, jak je Marek úžasný. Jak mě miluje a milovat bude, a jak – třeba někdy – budeme spolu i žít. Šťastní a spokojení až do smrti. Třeba.
Ta naivní a umanutá holka ve mně naprosto odmítala připustit, co nakonec Matylda prohlásila. Těžce jsem nesouhlasila a vnitřně se stavěla na odpor tvrzení, že šťastný konec se s největší pravděpodobností konat nebude, a ten, koho to jednou může hodně bolet, jsem – samozřejmě – já. Neradila, nesoudila, jen – konstatovala. Snažila se mne povzbudit ve chvíli, kdy se mi do očí nahrnuly desítky slz, a mateřsky mne konejšila v okamžiku, kdy jsem naplno propukla v pláč. Nešlo to tehdy vůbec zastavit a dosud poměrně nezúčastněný výraz té korpulentní ženy se proměnil v laskavou a účastnou tvář. Nakonec – i ta večerníčková kačena byla hodná a laskavá ve snaze pomoci bližnímu v nouzi.
Odcházela jsem tehdy zlomená, ale s pevným rozhodnutím, že na Matyldin nemilosrdný výklad nebudu brát zřetel. Každý se přeci může splést a už tolikrát jsem slyšela, že se výklad od té či oné kartářky nesplnil. Nebo aspoň jednou, dvakrát – určitě.
S odstupem času jsem ale milé Matyldě musela dát, chtě nechtě, zapravdu. Vlastně se vyplnilo téměř vše, co tehdy prohlásila. Byla jsem nešťastná a stále mě bolelo to zklamání. A ať jsem se snažila sebevíc, cesta zpět do Jaroslavovy náruče, byla trnitá.
A teď zase, když jsem o nějaký ten centimetr pokročila blíž k manželskému souznění, se ozval. Zčistajasna mi poslal e-mail, jako by měl někde uvnitř zabudovaný radar, který ho o jakémkoli mém posunu směrem „pryč od něj“ informuje.
Jenomže tentokrát je ten e-mail takový podivný. Zčásti překvapivě pracovní, nic moc osobního, jen běžný pozdrav a obvyklá fráze, resp. konstatování, že „věří, že se mám dobře“. Už to mě trochu popudilo a já ho v duchu oslovila poměrně nepěkným jménem. A jako důvod napsání e-mailu uvedl skutečnost, že „dobře píšu a on by moc rád, pokud bych mu mohla pomoci s nějakými texty, co hodlá do budoucna publikovat…“
Opakovaně jsem si ten e-mail četla, pořád dokola v něm hledala aspoň náznak něčeho milého, letmou vzpomínku na doby dávno minulé. Nic. Jen žádost o více méně pracovní schůzku.
Domluvili jsme se na pátek třináctého.
Dokončuji poslední úpravy v koupelně. Vlasy ne a ne poslechnout. Jako naschvál dnes vypadají ještě zplihleji než normálně a levé oko ne a ne namalovat tak, aby řasy vypadaly přirozeně. Lepí se do chuchvalců, a čím víc se snažím, tím je to horší.
Ani s vybraným modelem nejsem nakonec spokojená a stejně se ještě dvakrát převlékám, než jsem ochotna připustit, že takto oděna mohu před Marka, jako zcela nezávislá a vůči němu naprosto lhostejná žena, předstoupit.
Opak je pravdou. V podpaží se nepříjemně potím už teď a moje nervozita každým okamžikem stoupá. Žaludek jako na vodě a nejistý pocit ve střevech. V autě na sebe pouštím na plné pecky větrák, a lokty držím co nejdál od těla, takže při řízení vozu vypadám, jako bych v podpaží držela neviditelné melouny.
Parkuji na známém parkovišti nedaleko „naší“ pizzerie. Na jeho konci vidím Marka, právě vystupujícího ze svého bílého Superbu. Poslední rychlá kontrola ve zpětném zrcátku. Ano. Jsem připravena.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
