K čertu s tím vším! Sakra, sakra, sakra! Už takhle nemůžu dál. Už ne…!
Půlnoc. Kolem mě jen ztichlá ulice, zhasnutá okna bez náznaku jakéhokoli života a … tma. Černočerná, rozprostírající se všude okolo, jako když na bílou čtvrtku rozlijete tmavě modrý inkoust. Cítím, jak mě opouštějí síly. S nimi si balí kufry i moje marná naděje, už tak vyhublá a strádající, že stejně bylo jen otázkou času, kdy se rozhodne vzít do zaječích. Kdy mne opustí, aby se sama zachránila.
Proč, ptám se, ale na odpověď nečekám. Ptala jsem se už tolikrát! Utírám si vlhké tváře a říkám si, že vlhká bych měla být jinde… Nejsem. Jsem jen nešťastná praštěná ženská, co ani hluboko po třicítce není schopná dospět. Nemá pevný bod ani jasno v životě, neumí se ovládat ani vyjádřit slovně svoje pocity. Nedokáže na rovinu říct, co si myslí a co cítí. Ani jak se cítí a neustále hraje tu svou falešnou hru na život, zatímco hluboko uvnitř pomalu umírá.
Nastartované auto trpělivě pobrukuje svou monotónní písničku a já se pomalu soukám z těsné červené sukně, abych ji bezpečně uložila do připravené igelitky pod sedadlo pro spolujezdce.
Proč je tady tak málo místa?
Odkládám i tmavé kozačky na vysokém úzkém podpatku a polonahá strnule sedím na šedočerném sedadle. Kdyby mě tak někdo sledoval, napadá mě a sama se té představě zasměju. Jsem jako blázen, říkám si. Směju se nahlas sama sobě, své hlouposti, slabosti, naivitě…
Hajzl…!
Křičím beze slov a vzápětí se omlouvám.
Ne, tak to není…! Není? Vážně?!
Vždyť je to skoro komické. Sedím vysvlečená v autě, zaparkovaná o ulici dál, než bydlím. V ulici, kde nejsou světla, kde nehrozí, že by mě někdo viděl, poznal. Krátce po půlnoci. Doma dvě spící děti a trpělivě čekající manžel. Můj manžel. Skvělý chlap, zodpovědný, dokonalý. Téměř…
A já… Mizerná ženská, co pořád není šťastná. Co se neustále snaží dosáhnout na něco, co ji uchvátí, omámí. Uspokojí. Další kapitola, staronový příběh. Jen tváře se mění, podstata zůstává. Dokola a dokola.
Hlasitě popotahuji a netrpělivě se navlékám do zapraných džínů a okopaných tenisek. Obnošené bílé tričko natahuji na černou krajkovou podprsenku, růžovou gumičkou krotím rozcuchané vlasy. Hledím na spící displej svého mobilu a ještě pár vteřin vyčkávám. Nic. Jen ticho. Ticho a mrtvo.
Dej mi vědět, až dorazíš domů, zní mi hlavou jeho slova, ačkoli stejně vím, že na zprávu nečekal. Ulehl do postele a okamžitě usnul. Ani nechtěl, abych zůstala do rána. Nestál o to, strávit se mnou víc času, ačkoli mohl. Sobec. Necita. Parchant…
Sexy oblečení ukládám do igelitky a ošklivá sešlapuji plyn. Teď mohu jet domů. Mířím od kamarádky, vracím se z dámského posezení. Jako. Ve skutečnosti zdrceně sbírám poslední zbytky sil a hledám tvář šťastné a milující manželky. No tak… Nemohu ji najít. Ten kyselý úsměv aspoň trochu stáhnout, lesklé oči rozjasnit. Rozmazaná řasenka není žádoucí, podobně jako pokleslé koutky chvějících se úst a nervózně se klepající ruce.
Projíždím bránou a parkuji před domem. Poslední letmá kontrola. Vše nežádoucí ukryto, vše potřebné nalezeno. Opravdu?
Ahoj lásko, zavolám z předsíně a myslím to vážně. Naše pohledy se setkají a já, ještě trochu rozechvělá, o pár vteřin později, políbím svého manžela.
Příští týden se můžete těšit na první díl románu Půlkou srdce v průšvihu.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
