Nikdy bych nevěřila, kolik síly může stát být úplně obyčejně statečná. Jak strašně těžké je sebrat odvahu a ukončit tak během několika krátkých minut to vlastní nesmyslné trápení. Pochyby zmizí a můj další osud nekompromisně určí úzká plastová tyčinka, co jsem právě vytáhla z foliového obalu.
Protože vědět znamená mít jistotu. A jistota zase počet čárek v okénku těhotenského testu.
Už sedmý den mám zpoždění. Moje tělo většinou funguje jako dobře seřízený hodinový strojek. Přesně a spolehlivě, málokdy se stane, že se mé dny neohlásí v termínu. Příležitostné, i když zcela výjimečné nepřesnosti, jsem už sice někdy zaznamenala, ale snad nikdy jsem se tolik nebála.
Je to jako naschvál. Najednou mám pocit, jako by se s těhotnými ženskými roztrhl pytel. Na ulici, v obchodě, v autobuse… Potkávám je všude! Dokonce i na poslední třídní schůzce, jíž jsem se včera bez většího nadšení účastnila, se vylouply hned dvě zbrusu nové těhule.
Jen houšť, říkám si. Mám, co si zasloužím! Ale upřímně řečeno – sebemrskačství mi nikdy moc dobře nešlo.
Udělala bych teď cokoli pro to, abych dokázala vrátit čas. Abych uměla nepodlehnout, abych ustála poslední setkání s Markem „bez ztráty kytičky“.
Prosím nebesa o slitování, i když tuším, že na zázraky je už nejspíš pozdě. Tiše smlouvám s vesmírem a slibuji, že už budu hodná. Že se uklidním, usadím, zapomenu na Marka a případné další „příběhy“. Že si budu vážit toho, co mám doma a každý další den budu s láskou děkovat za to, že všechno dobře dopadlo! Protože už teď jsem dostatečně potrestaná a pokorně skláním hlavu. Lituji všech svých činů, tedy především těch, které se týkají mého utajeného milostného života.
Mám svého Jaroslava a jsem plně odhodlaná být tady jen pro něho… Amen.
Jen, prosím, ať to dobře dopadne! Protože teď, v tento okamžik, se možná přepíše historie jedné dosud naoko šťastné rodiny. Rodiny, která až doteď celkem dobře fungovala, rodiny, která sice měla ve svém středu příslovečnou černou ovci, ale časy se mění. A ovce (slibuji!!!) už dostala nadobro rozum a je jí jasné, co všechno svým nečestným jednáním ohrozila. Jak moc a zbytečně riskovala a kolika lidem mohla svým neuváženým jednáním obrátit život vzhůru nohama.
V třesoucí se ruce stále třímám těhotenský test. Strašně se bojím! Mám hrůzu z pravdy, která na mě už za okamžik vykoukne z obdélníkového okénka uprostřed plastového pouzdra. Skoro se mi podlamují kolena a musím se na chvíli opřít o béžově vykachlíčkovanou stěnu malé „ložnicové“ koupelny.
Když jsme s Jaroslavem kdysi vymýšleli, co by měl náš nový dům rozhodně mít, tahle maličká místnost, součást výsostného rodičovského území, byla jednou z těch nepostradatelných záležitostí. Jako dneska vidím, jak jsme tehdy společně sedávali za kuchyňským stolem panelákového bytu a naoko se přeli o tom, co je a není pro naše budoucí žití nutné. Často jsme si otevřeli lahev červeného a po vášnivé diskusi o společné budoucnosti se i vášnivě pomilovali.
Byly to krásné časy. Tak kde je jim dnes konec?!
Strašně se mi chce na záchod. Pokud si ihned nedojdu, ukončím své trápení možná poněkud předčasně a docela překvapivým způsobem, podobně, jako kdysi chudák Tycho de Brahe. Tomu údajně praskl močový měchýř jen proto, že nesměl vstát od hostiny dříve, než císař Rudolf. A v důsledku této nešťastné události následně skonal. Jako malá jsem nad jeho nepochopitelným úmrtím celkem intenzivně dumala a nedokázala přijít na to, proč to jednoduše nepustil do kalhot.
Zřejmě mu chyběl ten nutný a pro život poměrně nepostradatelný pud sebezáchovy, podobně jako mně. Jen jsme každý riskovali trochu odlišným způsobem.
Už nevydržím déle čekat. Cítím nesnesitelné napětí v podbříšku a mírnou nevolnost kolem žaludku.
Něco jako klasický ranně těhotenský stav.
Odevzdaně usedám na toaletu a chvějící se rukou přidržím na pár vteřin tu osudovou plastovou záležitost pod uvolňujícím proudem moči.
V okamžiku, kdy se konečně odhodlám pohlédnout do obnažené tváře svého osudu, je mi na zvracení.
Srdce se mi téměř zastaví, když vidím výsledek.
Teď už jsem si jistá.
