„Musím s Tebou nutně mluvit, Blanko!“ šeptám do telefonu, a aniž čekám na reakci, pokračuji: „Jsem v koncích. Úplně. Už dva týdny se neozval…“
Nenápadně otírám slzy, a když cestou k autu míjím celkem pohledného muže přibližně mého věku, rychle odvracím pohled. Lehce popotáhnu a marně zalovím v kabelce s nadějí, že naleznu aspoň jeden papírový kapesníček. Klidně i použitý.
„No tak přijeď,“ rezignovaně souhlasí kamarádka, i když se jí moje návštěva evidentně vůbec nehodí. „Ale Luděk je doma,“ varuje mne předem. Je mi to úplně jedno. Luďka nesnáším a s naprostou jistotou mohu prohlásit, že je to vzájemné. Ale má situace je natolik vážná, že mi ani Blančin nesympatický přítel nemůže pokazit mé odhodlání konat. Nasedám do svého auta, a i přes veškerou snahu bojovat, mám během třiceti vteřin úplně rozmazanou řasenku.
O patnáct minut později už hledám vhodné parkovací místo před Blančiným panelákem. Marně. Musím popojet o pěkných pár desítek metrů dál, než se mi daří jedno najít. Trochu rozmrzele zamykám auto, abych za chvíli netrpělivě zmáčkla zvonek s označením Pokorná. Ještě než Blanka stihne doběhnout do přízemí a otevře mi dveře (bzučák opět nefunguje), prolétne mi hlavou pravidelná myšlenka, zabývající se souvislostí Blančina příjmení a jejího – z mého pohledu – poněkud autoritářského partnera. Pokaždé, když je vidím spolu, nemohu si nevšimnout Blančiny zvláštní podřízenosti a tendence potlačovat své pravé já. Hrozně s tím nesouhlasím a tím spíš se mi Luděk protiví. Často mě v této souvislosti napadá, zda to platí i pro situace neveřejné, intimní. Tajně si představuji, jak to asi probíhá u nich v ložnici a zda si o některé věci tenhle protivnej chlap říká podobně, jako například o pivo z ledničky. Někdy mívám nutkání se Blanky zeptat přímo, ale pokaždé mne cosi v jejích očích zarazí a já se pak za své nevhodné myšlenky téměř stydím.
„Kafe nebo čaj?“ ptá se Blanka a natáčí vodu do konvice. Objednávám si čaj a chvilku sbírám síly pro následné vyprávění. S Blankou jsme se neviděly skoro dva měsíce a za tu dobu se toho událo víc než dost. Hovořím tiše, protože slídil Luděk sedí ve vedlejším pokoji a jsem si jistá, že má uši pěkně našponované ve snaze zachytit alespoň část našeho rozhovoru. Nevidí mě rád. Myslím, že se bojí, abych nepopouzela „jeho“ Blanku k nějakým nepředloženostem. Blbec.
Po několika větách mě poněkud zrazují ovládací schopnosti a Blanka mi podává krabičku s papírovými kapesníčky. Modlím se, aby se zrovna teď neobjevil Luděk. Mám štěstí. Přerývaně dovyprávím své trable a s jasným otazníkem v očích vyčkávám, co na mou situaci řekne kamarádka.
„Vykašli se na něj,“ vysloví se temně po pár vteřinách ticha Blanka a o něco citlivěji pokračuje: „Nech to být… Vždyť tě jenom využívá. Je mu úplně jedno, že se trápíš. Že na něj čekáš, že nevíš, co se zrovna děje. Odmlčí se a ozve se ti pokaždé jen v té jedné konkrétní záležitosti!
“ Mlčky ji sleduji. Vidím její rozhořčení a vím, že má pravdu. Vím to po čertech dobře! Už tolikrát jsem byla rozhodnutá s Markem skoncovat. Už tolikrát! Jenomže mé odhodlání pokaždé vzalo rychle zasvé ve chvíli, kdy mi od něho přišla SMS zpráva, že by mě zase rád viděl.
Viděl?! To možná taky. Ale především uspokojil svou fyzickou potřebu, ačkoli je třeba podotknout, že nikdy nešlo o souznění pouze na této úrovni. Aspoň myslím… Uměli jsme si i dlouze povídat, shodnout se na lecčem. Dokázali jsme se společně zasmát a pozastavit se nad podobnými věcmi. Nikdy mi sice ani slůvkem nenaznačil, co přesně ke mně cítí, já si ale, pravděpodobně na základě předchozích úvah, vytvořila (zřejmě mylnou) domněnku o jeho křehkých citech vůči mé osobě. Upnula jsem se na ni většinou v době, kdy jsme se pravidelně scházeli bez Markových nepříjemných výkyvů a následné snaze mne ze svého života „odstřihnout“.
„Nebuď blbá. Vždyť je to pořád dokola. Opravdu ti to dává víc, než bere? Nejsou ty hezké chvíle příliš draze vykoupeny? Přemýšlej…“ Blanky oči mne provrtávají skrz na skrz a já náhle pocítím obrovskou únavu z toho všeho. Únavu a prázdnotu. Přeji si být sama, odjet domů, zahrabat se pod peřinu a už nikdy nevylézt z postele.
„No nazdar, ty teda dneska nevypadáš dobře,“ vchází Luděk a jeho posměšný úšklebek mě vrací zpět do reality. „Díky, jsi moc milej,“ křečovitě se usmívám a snažím se nedat najevo, že se mne jeho prohlášení opravdu dotklo. Stejně to poznal a s radostným výrazem ve tváři otevírá ledničku. „Beru poslední pivko, Blani. Je třeba doplnit zásoby!“ otáčí se na mou kamarádku a vzápětí opět mizí ve vedlejším pokoji.
Odjíždím skoro za tmy. Smutná, ale odhodlaná. Snažím se v hlavě vybavit všechny ty bolavé situace, co jsem v souvislosti s Markem za poslední dobu zažila. Vnucuji si přesvědčení, že ho už opravdu nechci. Že v mém životě skončil a já za ním definitivně zavírám ony pomyslné dveře.
„Už tě nechci, Marku. Jsi šmejd,“ hořce šeptám a sešlapuji plyn.
Následně lovím v paměti hezké okamžiky s Jaroslavem, mým báječným mužem. Skvělým mužem…
Ano. Mám báječného manžela. Tak proč to, k čertu, nedokážu ocenit?!
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
