Také patříte k lidem, na které je spolehnutí za každých okolností? Dejte si však pozor, abyste na svou dobrotu „nedojeli“. Laskavost a drobné služby bližním mají své meze.
Věrka je zdatná padesátnice, co ta všechno dovede zvládnout! Však ji také její okolí často žádá o přátelskou pomoc. Věrka se snažila každému vyhovět.
Zvyk železnou košilí
„Pocházím z velké rodiny, kde bylo odjakživa zvykem pomáhat si. Prostě jsem na to byla od dětství zvyklá,“ začíná vyprávět. Sama má dvě děti, její druhý partner také dvě, všechny už založily rodinu. Takže přibylo i pár vnoučat. K tomu si připočítejte rodiče Věrky i jejího přítele a ještě dvě starší tetičky, které potřebují tu a tam výpomoc a je vám jasné, že laskavý člověk má stále co na práci.
Třetí směna
Věrka pracuje jako prodavačka, další „směna“ ji čeká doma a tou „třetí“ je její pomoc rodině. „Nerozlišovala jsem, kdo se na mě obrátí s prosbou, snažila jsem se vyhovět všem. Moje kamarádky se mi už smály, když jsem nedorazila na ,babinec´, protože na něj zpravidla nezbyl čas,“ uvádí. Jednou za to mohlo hlídání náhle nemocného vnuka, jindy musela řešit pohoštění pro rodinnou oslavu, potřetí zase volal bratr (dcera, sestra, tetička…), že potřebuje akutně pomoci s vyřizováním na úřadech, odvozem nepojízdného auta, úklidem domácnosti.
Léta běží
Když byla Věrka mladší, pomoc ostatním ji nezatěžovala. „Možná to bylo i tím, že děti ještě neměly partnery, vnoučata žádná a rodiče se těšili dobrému zdraví. Jenže s přibývajícími členy rodiny se nakupilo více starostí. Ještě před půl rokem platilo, že pro starosti o ostatní jsem neměla čas na sebe. Myslím tím běžné věci, třeba dojít si sama k zubaři,“ říká. Něco jako čas na relaxaci nebo „dělání si dobře“ v jejím případě nepřicházelo v úvahu. Kdybyste se jí tenkrát zeptali, kdy byla naposledy u kosmetičky nebo na masáži, asi by se zasmála: „Byla jsem ráda, že jsem stihla jednou za dva měsíce kadeřnici.“
Vážná nemoc
Před rokem jí však přibyla další povinnost – její tatínek vážně onemocněl. „Tatínkova choroba vyžaduje nejen neustálou přítomnost někoho z rodiny, také hodně péče. A protože všichni byli zvyklí, že na podobné situace jsem tady přece já, většinu starostí o něj padlo zase na mě. Moje maminka samozřejmě také pomáhá, ale přece jen, je to osmdesátiletá paní. Po půl roce jsem doslova ,odpadla´ – tělo fyzicky ani psychicky takovou zátěž neuneslo,“ vypráví.
Dnes už jinak. Lépe.
Co jí pomohlo přehodnotit svůj život? „Moje doktorka. Prostě mi řekla, že na prvním místě jsem já. A že je sice krásné pomáhat ostatním, ale na to musím být hlavně zdravá. Velice jednoduché. Pak mi netrvalo moc dlouho, abych věci, které může udělat i někdo jiný, neřešila pouze já. Nejdříve jsem tatínkovi našla šikovnou pečovatelku a potom jsem postupně, ale rázně, začala odmítat pomoc, která nebyla nezbytně nutná,“ upřesňuje. Samotnou ji překvapilo, jak to bylo snadné. „Jakoby všem kolem mě došlo, že nejsem dobře namazaný stroj. Nejprve mě to dopálilo, copak to předtím nikdo neviděl? A pak jsem si řekla: lepší změna později, než vůbec,“ svěřuje se.
Připravila: Marcela
Foto:
