Sedíme naproti sobě. Já a Jaroslav. Po očku sleduji jeho pomalu ustupující čelo a cítím se dojatě. Čekáme v předsálí malého místního kina, než začne večerní program. Mám to tady ráda.
Neosobní atmosféra multikin mi nevyhovuje, a když se nedaleko našeho bydliště loni na podzim otevřelo nové kulturní centrum včetně malého promítacího sálu, bylo rozhodnuto. Stali se z nás celkem pravidelní návštěvníci a fanoušci především nových českých filmů.
Zvolna popíjím oblíbené Pinot Grigio a snažím se ještě trochu víc naladit na páteční večer se svým manželem. Je tak milý a pozorný…
Tak proč se, k čertu, pořád chovám jako nevděčná mrcha?
Urputně se snažím vypudit z mysli včerejší nepříjemný zážitek. Je to víc jak tři týdny po Markově neslavné návštěvě u nás doma. Po jeho odchodu jsem tehdy zůstala ještě poměrně dlouhou dobu zcela paralyzovaná, neschopná jakékoli další činnosti. Cítila jsem se mizerně. Špinavě, lacině a zneužitě. Spílala sama sobě pro tu neuvěřitelnou naivitu, ačkoli něco ve mně pořád dokola posměšně opakovalo, že jsem přeci musela moc dobře vědět, jak to celé nakonec dopadne. Proč bych si jinak tak přepečlivě vybírala spodní prádlo…?!
Včera se znovu ozval. Nevolal, jen napsal: „Ahoj, jak jsi na tom zítra? Dal bych si říct ;-)“
Okamžik jsem trochu nevěřícně zírala na rozzářený displej svého mobilu. Ještě nikdy mi neposlal něco takového. Jeho zprávy bývaly na úrovni, a i když jsme si tenkrát často psali i o intimních záležitostech, nepostrádala ta slova lehkost a poetiku.
Zato teď!
Váhala jsem, co napsat. Jak zareagovat a zda vůbec. Nakonec jsem však podlehla svému rozhořčení a po mnohých opravách vyťukala odpověď:
„Ahoj Marku, já jsem na tom dobře, dnes a snad i zítra, ale pokud jde o Tebe, nejsem si tak docela jistá. Co přesně znamená, že by sis dal říct?“
Napjatě jsem čekala na odpověď. Dorazila poměrně záhy. A pokud jsem si myslela, že jeho původní zpráva neodpovídá úrovni naší standardní komunikace, tato se už naprosto fatálním způsobem vymykala. Strohá vulgárnost jeho vyjádření mnou hluboce otřásla a já okamžitě vymazala veškerou naši konverzaci z paměti svého telefonu.
Ten hajzl…!
Nenapsala jsem už nic a nezareagovala jsem ani na další chlípnou textovku. Potřebovala jsem sprchu… Potřebovala jsem na vzduch! Potřebovala jsem vypudit ten příšerně skličující pocit marnosti toho všeho.
Dveře do sálu se otevírají a hlouček těch největších nedočkavců se vrhá k vousatému uvaděči. Trpělivě se s Jaroslavem stavíme na konec řady. Pozoruji postarší manželský pár kousek před námi a napadá mě, jak dlouho už jsou asi spolu. Působí tak nenuceně. Nemusí nic říkat a přesto je jasné, jak moc se mají rádi. Ona se letmo dotkne jeho ruky a měkce se usměje. On úsměv oplácí a svými prsty jí opatrně upravuje neposlušný pramínek hustých prošedivělých vlasů. Něžně se k ní naklání a cosi neveřejného šeptá do ucha. Na okamžik zahlédnu v její papírově hebké, téměř průsvitné tváři jemný ruměnec. Vůbec je neznám, přesto jim jejich evidentní štěstí moc přeju.
Dnes podruhé cítím silné dojetí a raději narychlo odvracím pohled stranou. Předstírám, že cosi důležitého hledám v kabelce. To proto, aby Jaroslav nezaznamenal, jak se mi lesknou oči.
Jsme na řadě. Uvaděč kontroluje lístky, abychom v následujících vteřinách mlčky vstoupili do přívětivého pološera sympaticky malého sálu. Konečně usedáme na svá místa uprostřed čtvrté řady. Během prvních minut nového českého filmu najdu Jaroslavovu ruku a tu svou do ní mazlivě schovávám.
Jedním dechem sleduji neuvěřitelně smutný příběh mladé ženy, která při tragické autonehodě ztratí manžela i dceru. Zůstává sama, přesto svůj život nevzdává. Žije nadějí, že temné období jednou skončí a ona znovu uvidí jasné nebe.
Na konci filmu se už ani nepokouším skrývat slzy. Zdaleka nejsem jediná, koho téma hluboce zasáhlo.
Při pohledu na novorozence, kterého během posledních několika záběrů chová šťastná hrdinka ve svém náručí, si uvědomuji, že vůbec nemám pod kontrolou svůj poslední cyklus.
Neměla jsem to náhodou dostat už minulý týden?!
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
