„V kolik tě mám vyzvednout?“ ptá se Jaroslav a suverénně zacouvá mezi dvě auta na kraj ulice. Jeho parkovací nadání jsem vždycky obdivovala. A nechápala. Mě by v tomto případě ani nenapadlo pokoušet se vtěsnat na tak omezený prostor, navíc s minimálně třemi dalšími auty v zádech.
„Já nevím,“ krčím nerozhodně rameny a dodávám: „Vezmu si taxi, ať kvůli mně zbytečně neponocuješ. Myslím, že před půlnocí nedorazím.“
„Počkám na tebe rád,“ usměje se na mě a s něžností v hlase pokračuje: „Když tak mi dej během večera vědět. A uvidíme.“
Políbím ho a za pár vteřin mu mizím z dohledu. Je báječnej, napadá mě a srdce se mi malinko sevře. Výčitky? Ale no tak… Snažím se potlačit ten protivně vtíravý pocit a nenápadně upravuji vzpurné ramínko své nové push upky.
O několik metrů dál, v útulné menší hospůdce, mě bujaře vítá banda spolužáků ze střední školy. Někteří už lehce alkoholicky posilněni. Ani po tolika letech nepřekvapí, říkám si a zvolna usedám na prázdnou židli vedle Zuzany. Poslední školní rok jsme společně v jedné lavici trávily hodiny biologie a fyziky. Oba předměty jí šly líp než mně. Já byla zaměřena spíš humanitním směrem.
Třídní sraz po dvaceti letech… Letí to neuvěřitelně. To už jsem vážně tak stará?
Po hodině a půl se zdá, že jsme kompletní, alespoň pokud jde o seznam těch, co svou účast potvrdili. Nenápadně si každého prohlížím a porovnávám se svými vzpomínkami. Trochu kriticky kontroluji léty nastřádaná kila některých kypřejších spolužaček. Ovšem najdou se i takové, kterým uplynulé roky jednoznačně prospěly. Uznávám, že vypadají báječně. Rozhodně lépe, než jak jsem si je zapsala do paměti.
Jasně, a už se vytahují fotografie. Jé, vy jste krásná rodinka, pitvoří se Marie a totéž očekává od Kamily, které obdiv náležel. Horlivě listuje v galerii svého mobilu a nenápadně třídí fotky. Tuhle ano, tu ne. Sluší? Díky, ale mám tam strašný vlasy.
Přesouvám se k baru a objednávám si další skleničku bílého. Přemýšlím, zda jsem se s tou půlnocí neunáhlila. Malá ručička hodin na protější zdi se líně posunula k desítce. Zdá se, že jsem pro dnešní večer vyčerpala veškerou třídní konverzaci. Zoufale mi tu chybí pár lidí, se kterými jsem si tenkrát dobře rozuměla. Nedorazili. Škoda.
„Ahoj Leo,“ slyším za zády a překvapeně se otáčím. „Radku?!“ vytřeštím oči a trochu prostoduše dodávám: „Kde se tady bereš?“
Evidentně jsem ho pobavila.
„Máme sraz, myslím,“ vtipkuje a vzápětí mi nabízí svou náruč. „Pojď sem,“ vyzývá mne skoro dojatě a já, už lehce ovíněna, s radostí přijímám. Setrvám v jeho těsné blízkosti možná o malou chvilku déle, než by na vdanou ženu a slušnou holku pasovalo, jenomže… Nejsem si dost dobře jistá, zda úplně souzním s tím druhým v pořadí. Zvláště, jde-li o bývalou lásku, která ovšem nedošla nikdy naplnění. Buď jsem byla zamilovaná já do něho, anebo on do mě. Nikdy ne současně. Bohužel.
Zůstáváme ještě chvilku na baru. Radek si objednává panáka whisky, já dopíjím svou sklenku vína. Navzájem se pozorujeme, sem tam nenuceně prohodíme pár vět. Je to příjemné. Usmívám se při vzpomínce na taneční, kde jsme byli vyhlášeni za nejlepší pár ročníku.
Po další skleničce mne jímá mírná nostalgie a ještě něco dalšího. To, co moc dobře znám a na co si musím dávat opravdu velký pozor. Už zase.
Radkovi to mimořádně sluší. Rozhodně víc, než na střední. Jeho, tenkrát téměř dětské rysy, časem získaly mírně provokující mužnost a lehce prošedivělé vlasy výsledný dojem jen podtrhují. Fascinují mě jeho plné rty, slibující mimořádné zážitky. Snažím se chabě vzdorovat, ale nakonec podléhám vlastní fantazii. To se přeci nezakazuje.
„Sluší ti to,“ usmívá se a já vím, že cítí, co se ve mně odehrává. Už si nesmím dát další skleničku vína, napadá mě, když dopíjím poslední doušek.
„Ještě jednu?“ ptá se mladý číšník a já proti své vůli přikyvuji. No tak jo. Poslední a vodu k tomu. A pak už pojedu domů, slibuji si.
Blíží se půlnoc. Sedíme u stolku pro dva, kousek stranou od hlavního dění. Je to zvláštní. Jako bychom se vrátili v čase a zároveň bezpečně setrvávali v přítomnosti. Minulost nás spojuje, současnost to propojení ještě násobí.
Cítím to. Zase to cítím.
Minutu po půlnoci odesílám slíbenou zprávu svému muži: Vezmu si taxi, nečekej na mě.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
