Cítím se jako podvedený člověk, který ztratil veškeré iluze. Cítím se jako naivní husička, co je každému jen pro smích. Cítím se jako ten, kdo obelhal sám sebe. Cítím se přesně tak, jak si zasloužím.
Odešel před chvílí. Potemnělým pokojem se krom směsice zmatených pocitů nevinně vznáší hebký obláček jeho jemně kořeněné vůně. Nástěnné hodiny po tom všem raději přestaly tikat a na dřevěnou podlahu se s ležérní elegancí tiše snesl suchý lístek.
Ten ibišek už vážně potřebuje zalít, pomyslím si poněkud nezúčastněně a dál nehnutě sedím na oranžovém gauči ve své pracovně. Trochu nevěřícně zírám na bílou froté osušku, co ještě před pár minutami pevně obepínala vlhké tělo metr devadesát vysokého chlapa. Třesoucí se rukou uhlazuji už trochu vybledlý malý polštářek a přemýšlím, kam až jsem schopná ve své zoufalé marnosti zajít.
Jsem opravdu neuvěřitelná…!
Domluvili jsme se na desátou. Já se za každou cenu snažila zachovat klid a do jeho příchodu se pokoušela ještě trochu pracovat. Poslední dobou jsem lehce ve skluzu, nedaří se mi psát v takovém tempu, jak bych potřebovala.
Vůbec to nešlo! Nedokázala jsem se plně soustředit, slova jakoby splývala a věty celkově postrádaly smysl. Zoufala jsem si nad tím dokonalým vnitřním chaosem a doufala, že až se Marek objeví, budu se zase cítit normálně…
Normálně? Co vlastně v mém případě znamená cítit se tak?!
Ráno jsem se pečlivě osprchovala, tělo natřela jemně parfemovaným mlékem a dlouho stála u skříně. Několikrát jsem se oblékla, několikrát svlékla, bylo to únavné. Přála jsem si vypadat dokonale! Namísto toho na mě pokaždé ze zrcadla vykoukla tragikomicky vykulená ženská v podivně seskládaném a nepadnoucím modelu.
Nakonec jsem rezignovala a vsadila na jistotu. Těsné modré džíny a lehce průsvitná bílá košile, pod níž se dala tušit jemně vyšívaná světlá podprsenka. Má nejoblíbenější.
A teď… Jak mizerně se teď cítím! Přes sebe jen tenkou blůzku, sleduji, jak se sluneční paprsky trochu ostýchavě odrážejí od vyšívaných květů pohozeného kousku prádla. Občas proniknou napůl zataženými žaluziemi, snad ve snaze posvítit si na tu mravní spoušť.
Chce se mi zvracet. Z Marka, ze sebe, ze všeho, co jsem za poslední měsíce prožívala.
Přišel načas. Vypadal uvolněně, přátelsky mě políbil na tvář. Pozvala jsem ho dál a nabídla čaj. Usmál se a poprosil o kávu. Posadil se v kuchyni za stůl a jeho hnědé oči pozorně sledovaly každičký můj pohyb. Cítila jsem se trochu nesvá a usilovně se snažila nedat najevo, jak se mi chvějí ruce. Připravila jsem dvě kávy a společně jsme se přesunuli do pracovny. Znal náš dům. Byly doby, kdy se tu pohyboval poměrně často, a to doslova…
Seděli jsme na oranžovém gauči, kus od sebe. On stále nenuceně uvolněný, já pořád v nepříjemné křeči. Na klíně zápisník, v ruce propisku. Líčil mi svou představu, občas se zamyslel a ztichl. Poslouchala jsem jen napůl, sem tam si udělala poznámku.
Bylo to tak divné!
A najednou, po další krátké pauze, tiše prohlásil: „Vůbec se nemohu soustředit!“ Přitáhl si mě blíž a jeho ústa našla moje…
Jsem ztracená, blesklo mi hlavou. A vzápětí, odněkud zevnitř mne, zaznělo zoufalé, ale až příliš tiché:
Ne!
Celé to vyznělo téměř tragicky. Alespoň co se mých pocitů týče. Nedokázala jsem se uvolnit, nebyla jsem však ani schopná se bránit. Podlehla jsem Markovu jemnému nátlaku, ale necítila jsem „to“! Nedostavila se ona potřebná touha, nepřišel ten obvyklý sladce dráždivý pocit. Vnímala jsem jen svou krutě obnaženou vyprahlost a taky potřebu ji jakýmkoli způsobem umlčet…
Nechtěla jsem se s ním milovat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsem to i přesto udělala.
Mlčky jsem ho doprovodila do předsíně. Bez jediného slova se obul, přehodil přes široká ramena tenkou jarní bundu. Políbil mne na rozloučenou a spiklenecky zašeptal: „Tak příště…“
Stále sedím ve své pracovně, opřená o nízké opěradlo gauče. Polonahá, zdrcená, uvnitř bolestně prázdná. Zlobím se, ale nedokážu ten vztek nijak uvolnit.
Co jsem to vůbec za člověka?
Zvedám se a loudavě odcházím do kuchyně. Umývám kávové šálky a vracím je zpátky do prosklené skříňky. Píchne mě u srdce, když očima zavadím o čerstvou kytici drobných krémových růží, které mi včera přinesl Jaroslav.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
