„Ahoj rodinko,“ volám z předsíně a s úlevou odkládám batoh s notebookem. Pohledem letmo zavadím o malou dřevěnou cedulku nad otevřenými dveřmi do vstupní haly.
‚Family where life begins and love never ends…‘ čtu bezděky a zamyšleně přitom urovnávám rozházené dětské boty. Kdy už se konečně naučí normálně zouvat?
Nemám příliš v oblibě anglické nápisy, ale tenhle mě před časem oslovil v jednom zastrčeném obchůdku na rohu náměstí. ‚Rodina, kde život začíná a láska nikdy nekončí…‘
Píchne mě u srdce při vzpomínce na situaci, která předcházela jejímu zcela spontánnímu nákupu.
Marek mě tehdy pozval na výlet. Vypravili jsme se na lesní chatu, zapadlou hluboko na samotě uprostřed území nikoho. Patřila jeho rodině, se kterou tady, čas od času, trávil teplé letní víkendy. Široko daleko jen divoká příroda a bujný lesní porost, Markovy včely a ne příliš rozlehlá mýtina, olemovaná křišťálově čistým potokem.
Už samotná cesta tam znamenala malé dobrodružství a dráždivě svůdný zážitek. Z Prahy jsme vyjeli později odpoledne. Slunce se už pomalu chystalo spočinout v nadýchaných peřinách hebce prosvícených mraků a blížící se podzimní večer sliboval mnohé. Jediné, co tenkrát trochu rušilo má sladká očekávání, byl nesympatický fakt, že jsme nemohli zůstat do rána. Plánovali jsme jen rychlou návštěvu na otočku, společných pár nikým nerušených hodin. I to ovšem mělo své kouzlo a vůni tolik zatracovaného, přesto (nebo právě proto) neskutečně lahodného zakázaného ovoce.
Připadala jsem si až chlípně, zároveň však báječně a neskutečně sexy, když jsem se Marka už během cesty tu a tam dotýkala na místech, kde se lidí běžně nedotýkáte. On mi oplácel stejnou měrou. Ani jsme nestihli nějak rozumně zaparkovat a ještě v autě, před trochu omšele vyhlížející chatkou, se plně oddali jeden druhému. Během několika desítek minut jsme vůz zadýchali natolik, že náhodný kolemjdoucí by stejně neměl nejmenší šanci cokoli z dění uvnitř zahlédnout. Jedině snad – zaslechnout… Naštěstí pravděpodobnost, že by se někdo v tak odlehlých končinách touto dobou nacházel, byla poměrně nízká, zatímco naše touha, vybičovaná přibližně třičtvrtěhodinovou, pocitově ovšem nesmírně dlouhou, cestou z Prahy, tak vysoká, že nám bylo vcelku jedno, co se děje za zamlženými okny našeho dočasného útočiště.
Později jsme se, příjemně znaveni, procházeli voňavým lesem a chladný večerní vzduch příjemně ovíval mé dosud rozpálené tváře. Marek mi tiše vysvětloval, jak náročná i obohacující je péče o včelstvo a kolik času (a lásky) mu věnuje. Já ho však vnímala jen zpovzdálí. Užívala jsem si ty podivně bizarní, přesto ale úžasně naplňující okamžiky naší hořkosladké přítomnosti, a na nic jiného nemyslela. Téměř dokonalý zážitek naprosto zbourala cesta zpět. Po krátké jízdě se Markovi pokazilo auto a my zůstali stát u kraje zapadlé vesnické okresky. Čas kvapil a oba jsme lehce znervózněli, když se ručička jeho náramkových hodinek nemilosrdně přiblížila k půl dvanácté. Marka už jsem trochu znala a správně tušila, že tuto nezáviděníhodnou situaci bude zcela bez diskuse považovat za zdvižený prst shůry. Varování, že to, co děláme, je špatné a Markova cesta ke světlu se tímto pomalu propadá do neprodyšně husté tmy. Už zase… Nešlo o tíhu svědomí, ale o snahu vést „čistý život v pravdě“, jak mi mnohokrát s obrovským zaujetím, ovšem vždy až příjemně fyzicky uvolněn, vysvětloval. Skoro pokaždé jsem si v takových chvílích přála, aby raději mlčel, protože jsem bolavě cítila, že celou situaci považuje za jakési svoje selhání, jehož nedílnou součástí a hlavním důvodem jsem se stala právě já. Občas se pak na nějakou dobu odmlčel, nicméně nikdy to ticho netrvalo déle, než dva, tři dny. To až teď… Tehdy se nakonec auto podařilo nějakým záhadným způsobem a za pomoci asistenční služby zprovoznit a my, se značným zpožděním a celou situací dost vyčerpaní, dojeli zpět do Prahy. Tušila jsem, jaká bude jeho reakce a hned druhý den zakoupila kýženou cedulku s anglickým textem, se kterým jsem se, víc než kdy jindy, toužila ztotožnit. Marně. V okamžiku, kdy se mi Marek po dvou dnech opět ozval, podlehla jsem a veškerá svá předsevzetí ve vteřině hodila za hlavu.
Vcházím do kuchyně a ještě jednou zdravím děti a manžela. Zhluboka dýchám a přeji si uvěřit pocitu, že jsem s nimi ráda. Přesněji řečeno, že jsem ráda s ním.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
