Pořád na to myslím. Opakovaně se mi vrací ten podivný noční sen. Zanechal kdesi hluboko uvnitř mne samotné pálivý otisk a já, ať jakkoli nesouhlasím, neustále se k němu musím vracet.
Leželi jsme v trávě. Paprsky letního slunce se mazlivě otíraly o naše nahé tváře, a jinak blankytně modrou oblohu tu a tam rozvířil rozdováděný bílý beránek. Dlouhá stébla polní trávy mě občas pošimrala na nose a do uší se ladně protančily příjemně konejšivé tóny šplouchající vody z nedalekého potoka.
Jak ráda mám ten zvuk, napadlo mne přesně v okamžiku, kdy pestrobarevná motýlí křídla na pár vteřin zastínila můj bleděmodrý výhled.
Ležel nehnutě vedle mne. Klidný pravidelný dech ho s přirozenou samozřejmostí usvědčoval o sladce zastřeném stavu jeho ukolébané mysli. Neříkal nic. Jen odpočíval, jen byl…
Byl se mnou a zároveň nebyl.
Cítila jsem tu znepokojivou vůni. Tak jasně a naléhavě. Jakoby se vpíjela do mého těla, prostoupila každičkou jeho buňku. Chtělo se mi zpívat, ale nenapadla mne žádná píseň. Přála jsem si vzlétnout, ale ztratila jsem křídla. A tak jsem jen ležela vedle něj a čekala.
Obloha se náhle zatáhla a zvedl se nepříjemný vítr. Nestydatě nadzdvihl spodní okraj mých květovaných šatů a lačně sklouzl níž. Roztřásla jsem se zimou a plna tiché naděje otočila hlavu k Markovi. Měl by mě přeci zahřát, popichoval kdosi uvnitř mne.
Jistě. Měl by…
Pohled, který se mi v ten okamžik naskytl, mne ovšem zcela vykolejil. Hleděla jsem na Marka a v jeho tváři zahlédla… nic. Jedno velké hlasité nic! Hleděl kamsi skrze mne. Snad na vyplašeného ptáka uprostřed kývající se koruny stromu, možná na větrem rozvířené listí. Zoufale jsem se pokoušela získat jeho pozornost, ale čím víc jsem se snažila, tím mizerněji mi bylo. Žaludek se stáhl a ledová beznaděj zaplavila mou duši.
Probudila jsem se prudce uprostřed noci. Trvalo několik dlouhých vteřin, než jsem si uvědomila, kde jsem. Než jsem pochopila, že se mi všechno jenom zdálo, ačkoli ten nepříjemný snový zážitek jen bolestně zrcadlil nesmlouvavou realitu mých posledních dnů. Týdnů.
Vlastně už to ani nepočítám…
Toho dne, co jsem na Marka „náhodně“ narazila v té zapadlé kavárně kousek od jeho kanceláře, plynuly mé dny v ještě větší marnosti než dřív. Nadobro jsem se sice utvrdila v přesvědčení, že jsem učinila jednoznačně správné rozhodnutí, když jsem odmítla pokračovat dál v tom podivném vztahu, ale pořád mi bylo strašně smutno. Neuměla jsem ze sebe smýt ten protivně lepkavý nános a zlobila se sama na sebe pro svou neschopnost.
Navzdory všemu, anebo možná právě proto, jsem se pokoušela o vzkříšení svého manželského vztahu a cíleně vyhledávala příležitosti, jak jej opět utužit. Jak vrátit zpátky původní směr, jak znovu navázat nit partnerského souznění. Společně jsme, častěji než dřív, navštěvovali kino, jezdili na výlety a věnovali se jeden druhému. Potěšený Jaroslav si tuto vztahovou renesanci doopravdy užíval. Vítal změnu, nosil mi květiny, pozorně reagoval na jakýkoli můj požadavek.
Zdál se šťastný. Šťastnější.
Výlet do Paříže byl krásný a smutný zároveň. Ačkoli jsem si to zoufale zakazovala, i tak se tu a tam vplížila bolestivá vzpomínka na Marka. Cestoval se mnou místním metrem, tiše vedle mě seděl v maličkaté kavárně kousek od proslulého Moulin Rouge, na okamžik jsem zahlédla jeho tvář v okně stařičkého domu ve vyhlášené čtvrti Pigalle. Míjela ho na ulici jarem vonícího města, líbal mne při západu slunce pod proslulou Eiffelovkou. Bylo to k zbláznění!
Přes to všechno jsem cítila silné pouto s Jaroslavem, mým mužem a otcem našich dětí. S člověkem, který by pro jiskřičku radosti v mých očích udělal téměř cokoli. S tím, kterému jsem před jedenácti lety řekla své ano v malované kapli kosteleckého zámku…
Už zase myslím na svůj noční sen. Nechci, ale musím. Rozpitvávám ho odshora dolu, hledám skrytý význam. Tajný vzkaz.
Jak prázdný byl ten Markův pohled! Usedám za pracovní stůl a trochu unaveně otevírám notebook. Kontroluji e-maily a do několika z nich se ze setrvačnosti začtu. Odcházím do kuchyně pro sklenici vody a pokouším se koncentrovat na nadcházející hodiny. Potřebuji soustředěně pracovat. Vypnout zdroj rušivých myšlenek, zapomenout na cokoli, co odvádí mou pozornost.
Vracím se k nevyřízené poště. Automaticky kliknu na políčko odeslat – přijmout. K pečlivě vyrovnaným řádkům doručené elektronické korespondence naskakují další dva.
Odesílatelem posledního e-mailu je Marek…
