Mám štěstí. A to štěstí se nedá ani spočítat, ani změřit. Tenhle typ štěstí totiž jednoznačně souvisí s lidmi, které mám blízko sebe.
Pokud jde o kamarádky, byl ke mně život přívětivý. Mám je a ony mají mě. Opravdové přítelkyně, osoby, na které je spolehnutí. Skvělé ženy, s nimiž občas zažívám vskutku neuvěřitelné situace. Mnohdy až zpětně, na základě jejich vyprávění.
Ono to ale většinou úplně stačí!
Jedním z nejbohatších zdrojů někdy až groteskních příhod, je Adéla. Rozvedená pohledná ‚pětačtyřicítka‘ drobnějšího vzrůstu, tmavovlasá dáma s trochu pichlavýma očima a neuvěřitelným smyslem pro humor.
Tak třeba…
Krátce po rozvodu na tom nebyla vůbec dobře. Připadala si stará, nešťastná a opuštěná. Křehkou duševní rovnováhu jí nepomáhala udržovat ani skutečnost, že jí neustále odněkud foukalo na pravý kotník. A to i v okamžicích, kdy se nacházela v naprostém bezvětří… Doma pod vyhřátou peřinou, v pevně utažených přeskáčích na zasněženém svahu, anebo během voňavé koupele, kdy se obě její nohy ukrývaly hluboko pod vodní hladinou.
Pomalu se jí zmocňovalo zoufalství, a když svými větrnými příhodami nechtěně pobavila svou obvodní lékařku, přidrzlou zdravotní sestru i zbytek čekajících pacientů, rozhodla se Adéla zajít k odborníkovi na vyhlášenou psychosomatickou kliniku.
Každá taková návštěva se nesla v mimořádném duchu a pokaždé si Adéla nebyla úplně jistá, kdo z přítomných je větší blázen. Divoce vyhlížející potetovaná recepční, šeptající ředitel s rouškou přes celý obličej, roztřesený ošetřující lékař, co během posledního sezení posmrkal v záchvatu pláče všechny místní kapesníčky, anebo ona. Toho času nešťastná a opuštěná Adéla.
Jindy zase mou kamarádku slušně odrovnal letmý pohled na zasmušilé sídlištní parkoviště.
Jedno chladné nedělní ráno spatřila totiž pod okny svého panelákového bytu obrovský, ručně vyrobený transparent, zaklíněný mezi barevné kontejnery na tříděný odpad.
Křiklavě červený nápis jí – stejně jako všem okolo – strašně hlasitě sděloval:
ADÉLKO, MILUJI TĚ A BUDU O TEBE BOJOVAT!
Šlo o další z mnoha marných pokusů Adélina odmítnutého nápadníka vetřít se do její přízně a potažmo i postele.
Nepodařilo se tehdy ani jedno a Adélu stálo hodně úsilí vymanit pečlivě zabudovaný transparent zpoza popelnic a celkově se ho nějak rozumně zbavit.
Transparentu i zmiňovaného nešťastníka.
Do třetice tragikomických příhod vzpomenu jinou svoji kamarádku, sportovně založenou a velice atraktivní Janu.
Ta ovšem, jak dobře vypadá, tak špatně vidí.
Její specializací jsou nechtěné překlepy, omylem odeslané zprávy a neplánované záškodnictví na sociálních sítích.
Janě není radno půjčovat mobil, případně ji nechávat o samotě s vaším notebookem a – nedejbože – otevřeným facebookovým profilem. To pak třeba (díky poměrně překvapujícím komentářům vašich elektronických přátel) objevíte na své ‚Timeline‘ připíchnutý obrázek vašeho šéfa v pilotní kabině včetně nasdíleného osobního nápisu: „Můj borec“
Dost těžko se pak vysvětluje, že si ho vaše zvědavá kamarádka jenom prohlížela a v nestřežené chvíli a nešťastnou náhodou zavadila o tlačítko ‚Sdílet teď hned‘…
Vzhledem ke své dalekozrakosti a značné neochotě nosit brýle je Jana schopná lecčeho. Docela nedávno si třeba – díky nešťastné shodě náhod – nechtěně dopisovala se svou zbrusu novou známostí v domnění, že si píše s kamarádkou ze cvičení.
Svou konverzaci začala velice osobně slovy „zlatíčko, vyjíždím“, pokračovala dotazem „kde mě nabereš“, a zakončila odhodlaným prohlášením „dneska si spolu dáme pořádně do těla!“…. Dotyčný byl tak nenadálou změnou stylu dosud poměrně rezervované komunikace mile zaskočen, a než se celá situace vyjasnila, začal se už opravdu těšit na nečekaně se nabízející milostné dobrodružství.
Jana je zkrátka přirozený talent na průšvihy, Adéla zase na tragikomické milostné situace. Každá z mých báječných kamarádek je něčím roztomile výjimečná.
O těch ostatních ale třeba zase někdy jindy… 🙂
Vaše Lea Raif
Foto: soukromý archiv
