Neexistuje snad na světě místo, kam by si láska nenašla cestu. Nemocnice nejsou výjimkou. Pobyt v nemocnici nepatří mezi nejoblíbenější zážitky, ale i tady může vzniknout něco krásného.
V nemocničním prostředí k sobě lidé mají zvláštním způsobem blíž. Lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, pacienti – všichni dohromady tu tráví dny i noci, prožívají spolu situace, jež jsou často mezní, vypjaté. Odhalují se zde lidská těla i duše, jeden musí spoléhat na druhého. To se jistě odráží i v mezilidských vztazích, které se tu utvářejí. Asi proto jsou „nemocniční“ seriály, filmy či romány tak oblíbené – děj se v této zvláštní atmosféře odvíjí vyhraněněji než jinde. A že stranou nezůstává ani láska, o tom svědčí i příběhy dvaačtyřicetileté paní Evy a třiadvacetileté slečny Michaely.
Zvláštní úplatek
V době, kdy se Martin stal mým pacientem, jsem na dialýze pracovala už patnáct let. Setkala jsem se za tu dobu jak s lidmi, kteří svou budoucnost nedovedli vidět jinak než černě, tak s těmi, jimž ani závažné onemocnění nedokázalo vzít optimistický postoj k životu. Martin byl ten druhý případ. Už když jsme se viděli poprvé, měl o své diagnóze všechno nastudováno, takže mě skoro ani nenechal mluvit – choval se spíš, jako kdyby měl dát poučení on mně, ne já jemu. Až jsem se musela rozesmát. A ten smích byl asi nakažlivý, protože jsme se brzy chechtali jako dva puberťáci, byť nám bylo oběma čtyřicet. Vždycky jsem se moc těšila, až přijde, protože ty hodiny, které musel strávit napojený na dialyzační přístroj, jsme obvykle propovídali. Tedy spíš jsem mluvila já, on mě k tomu přímo vybízel. Brzy věděl, že jsem léta rozvedená, že žiju hlavně prací, že si ráda občas zajdu na koncert, ale pak je mi zase smutno, že jsem tam byla sama a že se nemám o své pocity s kým podělit. A já o něm věděla vlastně jen to, co jsem vyčetla ze zdravotní karty. Diagnóza: selhávání ledvin, 40 let, v případě potřeby uvědomte… (tady bylo uvedeno jméno jeho synovce, který bydlel u něj a vozil ho na dialýzu). Co v kartě napsáno nebylo: velice citlivý, inteligentní, vtipný a milý muž…
Všem pacientům ze srdce přeji, aby se pro ně co nejdříve našel vhodný dárce orgánu, ale v Martinově případě jsem držela palce o fousek víc. Byl pro mě jako rodina, kterou jsem neměla. Martin ostatně až na onoho synovce taky ne. Přemýšlela jsem o něm čím dál víc, než jsem si definitivně uvědomila to, co jsem si jako profesionálka za nic na světě nechtěla připustit. Bylo to ale přesně tak. Normálně jsem se do svého pacienta zamilovala. Potají jsem si nechala udělat testy, abych zjistila, zda bych mu nemohla darovat ledvinu já. Nešlo to, bohužel…
Spletla jsem se?
Shodou okolností právě v den, kdy jsem se to dozvěděla, ke mně byl Martin nezvykle otevřený. Asi už toho na něj bylo příliš. Při odchodu smutně, ale naoko v legraci pronesl: „Paní, doktorko, já tak toužím po té transplantaci, že se snad začnu na stará kolena modlit!“ Pak ale zvážněl docela: „Řekněte mi upřímně. Je naděje, že se najde dárce?“ Rozčarovaná neúspěchem svého tajného pokusu jsem jen pokrčila rameny. Podávala jsem mu ruku k pozdravu, ale on mi do ní vetkl obálku a řekl: „Vezměte si tohle, abyste pochopila, že mi na tom fakt strašně záleží!“
To snad ne! Zrudla jsem až po kořínky vlasů a zklamáním se mi skoro zastavil dech. To není možné! Já hloupá ho miluju a on se mě přitom snaží jen uplatit! Copak jsem se v něm mohla tak zmýlit? Než jsem se z toho šoku vzpamatovala, už se synovcem nastupovali do výtahu.
„Šárko,“ strčila jsem rychle obálku do ruky sestře. „Zkuste je, prosím, dohnat po schodišti. Pan Hanák si tu jen něco zapomněl, tak mu to vraťte. A řekněte mu… nebo raději ne, nic mu neříkejte, jen mu to, prosím, dejte!“
Stála jsem na chodbě jako opařená. Jsem prostě jen hloupá husa. Copak se můžu takhle chovat, ve svém věku? Šárka se mezitím vrátila, obálku ale žmoulala v ruce, oči zabodnuté do země.
„Už jste je nestihla? No nic, tak mu ji tu nechám do příště. Jen vás prosím, s nikým o tom raději nemluvte.“
„Paní doktorko, já myslím, že byste si to měla vzít,“ špitla. „No to nemyslíte vážně!“ vybuchla jsem. „Není vám hanba? Já a úplatky!“
Mlčky zavrtěla hlavou a podala mi rozlepenou obálku. „Vy jste to otevřela? No, to už je moc! Co jste si to do…“
„Podívejte se dovnitř!“ skočila mi do řeči.
Mrkla jsem do obálky a srdce mi vyskočilo až do krku. Přáníčko s červeným srdcem! „Ono je totiž dneska Valentýna, víte, paní doktorko?“ usmála se na mě sestřička. Z přáníčka vypadly dvě vstupenky do Rudolfina. Uvnitř bylo napsáno: „Prý je dneska svátek zamilovaných. Já zamilovaný jsem, co vy, Evo? Povíte mi to na koncertě! P. S.: Už víte, kvůli komu tak toužím po transplantaci?“
Touha nestačila. S Martinem jsem zažila největší lásku svého života, ale trvala příliš krátce. Valentýn však bude navždy patřit jemu. Zapálím svíčku a noc, kterou všichni zamilovaní tráví v objetí, trávím ve vzpomínkách. V těch nejkrásnějších.
Taky doktor!
V deváté třídě jsem žádné vyhraněné zájmy neměla, a tak máma rozhodla: buď na ekonomku, nebo na zdrávku! Úřednicí jsem rozhodně být nechtěla, a tak jsem kývla na to druhé. „Dobře děláš, Michalko,“ komentovala to máti. „Jsi hezká a jako zdravotní sestřička si snadno nabrnkneš nějakého doktora!“
„No, to by dopadla!“ podotkl otec. Pravdu měli oba.
V nemocnici, kam jsem po maturitě nastoupila, mě opravdu poměrně brzy sbalil jeden o patnáct let starší lékař. Byl galantní, zábavný, krásný, zkušený a … ženatý. Náš vztah, dá-li se to tak nazvat, trval dva roky. Vlastně jsem asi nikdy doopravdy nevěřila, že se rozvede, jak mi ve chvílích vášně sliboval, ale doufat se přece dá vždycky.
Pak mi ale najednou pan doktor oznámil, že to mezi námi bylo hezké, ale že už to trochu vyšumělo. „Máš ten pocit taky, ne?“ dodal a já cítila, jak se mi do očí hrnou horké slzy. Neměla jsem ten pocit. Radši odvrátil hlavu, aby se nemusel dívat na mou ubrečenou tvář. „Víš, Míšo, manželka mi oznámila, že čeká druhé dítě a já… no, zkrátka jsem jí slíbil, že už nebudu dělat žádné vylomeniny.“ Aha, takže to, co já jsem považovala za lásku, pro něj byla vylomenina.
Dostat kopačky není nikdy příjemné, ale člověk se z toho časem vzpamatuje. Jenže panu doktorovi jsem najednou začala vadit. Možná ve mně viděl své špatné svědomí nebo mu manželka nařídila, že mě nemá mít poblíž, nevím… Každopádně zařídil, aby mě přeřadili na jiné oddělení. Práce mě nebavila, všichni na mě zahlíželi jako na odloženou milenku, nemocniční tamtamy pracují spolehlivě. Nešlo to vydržet. Doktoři, sestry, pacienti, všeho jsem měla najednou dost, a tak mi inzerát nabízející volné místo v městském informačním centru připadal jako spása. Žila jsem tu odjakživa a práce pro město mě začala dost bavit. Hlavně žádní doktoři, žádné bílé pláště! Navenek jsem v tom měla jasno, ale člověk si těžko poručí. Ti zachránci lidských životů, vždycky tak rozhodní, sebevědomí, mi imponovat nepřestali. Ve srovnání s nimi mi všichni stejně staří kluci přišli jako naprostá „jelita“.
Instinkty fungují
Jednou z našich akcí byl i každoroční únorový městský bál. Na jeho organizaci se podílela každá volná ruka noha. Přípravy mě stály dost sil, a tak když to konečně vypuklo, jen jsem vše zpovzdálí spokojeně pozorovala. Zdálo se, že i letos se bál vydaří. Páry si pluly po parketu, došlo i na oblíbené soutěže, tombolu, vše, jak má být. Najednou jsem si ale v rohu u pódia všimla pána, jak se chytá za hrudník. Nezaváhala jsem ani vteřinu, instinkty z nemocnice pořád fungovaly dokonale. Rozběhla jsem se k němu ještě dřív, než se sesul k zemi. Lidé se jen rozestoupili, udiveně koukali. „Nestůjte tu, volejte záchranku!“ vykřikla jsem a začala s masáží srdce. Jela jsem jako stroj, pot ze mě jen stříkal, zrychlený dech mě vrátil do doby, kdy jsem se s podobně vypjatými situacemi setkávala dennodenně. Věděla jsem, že mi nesmějí dojít síly. Když záchranka dorazila, byl už pán při vědomí. Mladý lékař na mě obdivně pohlédl: „To jste zvládla přímo výborně!“
Příští den mi do infocentra přišel říct, že ten pán je na „jipce“ a bude v pořádku. „Zachránila jste mu život.“
Měla jsem z toho dobrý pocit, to ano, ale stejně první, co mě napadlo, bylo, že v tom bílém plášti mu to slušelo víc. Jsem zkrátka nenapravitelná. Z nemocnice jsem před doktory utekla, ale místo toho jsem si jednoho nastěhovala rovnou domů. A sestřičky ať se přede mnou mají na pozoru!
Text: Hana Primusová
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy 2 / 2012
15. 2. 2012
