První noc na moři proběhla bez větších potíží. Snad jediné, nač jsme si museli trochu zvykat, byla legračně miniaturní koupelna, americky komplikované splachování a neúnavně blikající vesta ve skříni. Bylo až k nevíře, jakou měla ta záchranná pomůcka výdrž!
Přiznávám, že už nějakou dobu preferuji během dovolené místa s co nejnižším výskytem krajanů. Ne že bych nebyla hrdá na to, že pocházím z malebné země v srdci Evropy, ale… Snad právě proto se českým kolegům v zahraničí většinou raději vyhnu.
Ani tentokrát jich nebylo příliš. Ale to ‚nepříliš‘ bohatě stačilo
Poměrně nápadné české náznaky jsme zpozorovali už během první večeře. I přes velkou únavu a neochvějnou snahu příliš si nevšímat svého okolí, jsme nedokázali přehlédnout postarší český pár.
Hubený bělovlasý muž s velice netečným výrazem a pedantsky vyhlížející dáma s rudě nalíčenými úzkými rty.
„Sem ti říkala, ať na ty kufry dohlídneš!“ opakovala žena pořád dokola. „Všichni už je mají. Všichni! Jenom ty naše pořád nikde!“
Muž jen tiše seděl a soustředěně přežvykoval bagetu. Na svou ženu ani nepohlédl a v jeho výrazu se zračilo cosi mezi rezignací a touhou ukončit to trápení.
Její trápení, abyste správně rozuměli…
„Tak slyšíš mě?! Ty kufry už všichni mají. Všichni. Jenom my ne!“
Muž stále žvýkal. Pomalu a rozvážně. Zdálo se, že v ten okamžik není na světě nic důležitějšího, než jeho křupavá francouzská bageta.
„Ti řikám, že ty kufry mají už všichni. A my porád nic. Měl jsi na ně dát pozor!“
Vtom se žena zvedla a s významně hlasitým povzdechem odkráčela k lákavě vyhlížejícímu pultu s barevnými dezerty. Než muž dožvýkal druhé sousto, byla zpět.
„Lžičky! Nemají tady žádný malý lžičky!“ Nevěřícně zakroutila hlavou: „Vůbec!“
Její manžel ani nemrkl. Stále se s náležitou pozorností věnoval svému talíři, resp. bagetě, co se zdála být nekonečná. Podobně, jako ženiny stížnosti.
V okamžiku, kdy i můj malý synek pozvedl hlavu a polohlasně prohlásil ‚To je babizna‘, muž znenadání vstal. Na pomačkaný ubrousek vedle svého talíře pomalu odložil nakousané pečivo a s ledovým mlčením odkráčel ven z restaurace.
„Možná se šel utopit,“ vtipně prohlásila dcera a malou kovovou lžičkou se s nečekanou chutí pustila do čokoládového pudinku.
Ten večer jsme už starého pána neviděli. Na malý okamžik jsem dokonce zauvažovala, zda má sarkastická dcera neměla, pokud jde o mužův záměr, výjimečně pravdu, ale nakonec jsem od zmiňované úvahy upustila. Loď totiž plula klidně dál a madam ‚Kufry‘, jak ji později nazvaly naše děti, nerušeně pokračovala ve vzdychání a konzumaci dezertů hlubokou polévkovou lžící.
Svorně jsme se ten večer usnesli, že druhý den vyzkoušíme restauraci À la carte v jiném patře, kde bude snad větší klid a ničím nerušená pohoda.
To jsme ovšem ještě netušili, že v rozlehlé lodní restauraci dostaneme čestná místa pěkně uprostřed české hladové zóny z Bruntálu, Aše a Pelhřimova.
(… pokračování příště)
Lea Raif
Foto: Soukromý archiv
