Většina dnů naší dovolené měla být ve znamení výletů. Na ty jsme ovšem museli nejprve doplout. A tak nezbývalo, než strávit první celý den na širém moři, v gigantickém lodním monstru a ve společnosti tisíců úplně cizích lidí. To jsme ještě netušili, že některé ze spolucestujících – záhy a nedobrovolně – poznáme ještě o něco blíž.
Ten první den probíhal docela pohodově. Jediné, co chybělo, byl jakýsi přirozený přechod od noci k ránu. Naše kabina totiž neměla vůbec žádné okno, a tak, pokud jsme regulérně nerozsvítili, byla v ní naprostá tma klidně i v pravé poledne.
O to náročnější pak bývala rána.
Probouzeli jsme se do neproniknutelné temnoty a než jsme nahmatali mobilní telefon, nikomu nebylo jasné, která bije. A to doslova.
Loď byla vskutku obdivuhodně vybavená. Plovoucí město na rozlehlém oceánu s několika kavárnami i útulnými bary, třemi restauracemi, pizzerií, fitness centrem, salónem krásy, kasinem a butiky s předraženým značkovým zbožím. Nechyběly ani venkovní bazény, vířivé vany, lehátka, slunečníky, stánky se zmrzlinou nebo extrémně sladkými palačinkami.
Den zkrátka utekl jako voda a my se pomalu začínali chystat na naši druhou večeři. Tentokrát ve slavnostnějším duchu, v honosně vypadající restauraci s usměvavými číšníky převážně asijského původu.
Na servírované večeře byl předepsaný ‚dress code‘.
Toto pravidlo jsme ctili a na jídlo chodili v předepsaném oblečení a (většinou) i včas.
Ten druhý večer, bezprostředně po uvedení k hezky prostřenému stolu, jsme (k naší značné nelibosti) zjistili, že se nacházíme zpátky v Evropě. Přesněji řečeno v Čechách.
Vedle nás byla už nějakou chvíli usazená docela hlučná společnost. Bavlněná trička, krátké kalhoty a sešmajdané sandály se daly jen těžko přehlédnout.
Opatrně jsme kývli na pozdrav a rychle odvrátili pohled. Co kdyby si s námi chtěl někdo ze skupinky českých souputníků povídat?!
Naštěstí – anebo bohužel – si dost dobře vystačili sami.
Ještě než nám milý indický číšník přinesl první chod, nedobrovolně jsme se dozvěděli, že naši sousedé z Bruntálu si ‚ty hadry zavedou aj doma, a to i přes nemilou skutečnost, že s nimi měli ‚imrvére honičku‘.
Řeč byla o látkovém prostírání a drobných potížích, které při jeho používání zjevně nastávaly.
Stali jsme se svědky i celkem dlouhé úvahy na téma košile versus tričko.
Nejstarší člen českého týmu poměrně striktně prohlásil, že neuznává košile, protože uznává jen trička. Má jich prý doma celé štosy. Významně se přitom zahleděl na mého manžela a mírně si odkašlal.
Hned nato následoval příběh o kámošovi z Prahy…
Ten našemu sousedovi prozradil, že na letišti se dají koupit ‚cigára‘ za půlku‘. Sice to prý zpočátku tak nevypadalo, ale i tady platilo známé ‚líná huba, holý neštěstí‘. Nakonec se dopátral a zmiňované cigarety opravdu pořídil laciněji.
Mladší kolega horlivě přikyvoval.
Evidentně na znamení, že ‚taky hulí‘. Následně přispěl svou troškou a prohlášením, že prostě chce ráno vidět východ slunce, dát si panáka a cigáro, protože přesně takhle by měla vypadat ideální dovolená…
Večeři a všechny její chody komentovali v podobně vtipném duchu.
Dokonce na okamžik uvažovali i o tom, že si ‚ten steak nechají zabalit s sebou‘, hlasitě obdivovali vrstvu čokolády na dezertu a labužnicky při tom pomlaskávali.
Velké finále
To nastalo v okamžiku, kdy si mladší člen pánského týmu bez zábran povolil pásek u kalhot a nahlas zauvažoval o tom, že možná občas něco zbude a obsluha to pak nabídne takovým strávníkům, jako jsou oni.
Starší kolega se hlasitě zasmál a následně napomenul manželku, která si zjevně pohoršena prohlížela nápojový lístek:
Ti řikám, nepřepočítávej to, Leni!
A do davu bodře poznamenal, že to ‚klidně mohli s bábou dál jezdit do cukrárny v Bruntálu‘.
Naše první servírovaná večeře byla vskutku výživná. Odcházeli jsme tišeji než tiše a v duchu přepočítávali, kolik jsme zaplatili za dvě deci bílého…
(pokračování příště…)
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
