Ráda se hezky oblékám a občas se u mě projevuje tradiční ženská marnivost. Motivaci ztrácím poměrně snadno, podobně jako gumičky do vlasů nebo životní nadhled. Umím být dokonale protivná a až nezdravě sentimentální.
V takovém stavu není jednoduché vydržet! Takový stav je úmorný a obtěžující. V takovém rozpoložení jen těžko snáším sama sebe. O to větší obdiv má následně moje okolí, že to se mnou ti mí bližní vůbec dokážou vydržet…
No ale na druhé straně – co jim (i mně) vlastně jiného zbývá?!
Už nevím kde, ale právě pro toto zmiňované (ne)naladění jsem kdysi zaslechla velice trefné označení:
‚Když je mi moje kůže malá‘
Na tom něco bude…
Podobně, jako když na sebe navléknete předloňský model upnutých šatů, co se během těch dvou let ve skříni nějak protivně smrskly. Také se v nich nebudete cítit volně. Nebudete moci dýchat a víc než cokoli jiného vás zaplaví vlna nenadálého pokušení ihned ze sebe onu těsnou a nepadnoucí záležitost servat.
Bez slitování a okolků.
Zuby nehty se však budete snažit zachovat si dekorum, tvář i švy, a tak vám nezbude nic jiného, než jen tiše trpět a přát si, aby to vaše sešněrované trápení co nejdříve skončilo.
Přece neodejdete nazí!
Já v takovém duševním rozpoložení – ve světlejších chvilkách – toužím po jediném:
Abych celou tu nepříjemnou záležitost přežila bez úhony a zbytečně kolem sebe nenadělala emoční paseku ve smyslu hloupých nedorozumění a situací, co jen těžko kdy půjdou vrátit zpět.
Ano.
Je to přesně takový stav, kdy se necítíte ve své kůži dobře a dokonce občas zapochybujete, zda vám ji někdo nevyměnil. Zda „tam nahoře“ neudělali chybu a nešoupli vám kožich někoho jiného. Někoho zoceleného. Někoho, kdo je schopen unést všechny ty životní nástrahy bez ztráty kytičky a osobního kreditu.
Jako ideální řešení se pak jeví vyskočení z kůže…
Druhým a neméně nepříjemným stavem je pocit, že už žádný pocit nemáte. Má čtrnáctiletá dcera jej trefně a hezky moderně nazvala:
‚Dead inside‘. Mrtvý uvnitř.
Prý to zažívá poměrně často. Řekla bych, že také vím, o čem je řeč.
Stav, kdy se vaše emoce vyšplhají do takové výšky, že dosáhnou svého maxima. Logickým vyústěním je samozřejmě následný pád. Překotný sešup pěkně dolů.
Plesk!
Stav ‚dead inside‘ je přesně tím okamžikem krátce po dopadu. Moment, kdy zmiňované emoce jen bezvládně leží na studené podlaze. Situace bezprostředně po smrti a těsně před jejich zmrtvýchvstání.
Chvilka bizarního uvolnění. Prostor k nabrání nové síly.
Regenerace, transformace, obnova.
Když jsem se před pár dny na toto téma opakovaně zamýšlela (myslím, že mi zrovna byla kůže docela těsná), zahlédla jsem na jedné ze sociálních sítí naprosto odzbrojující obrázek.
Na rozjasněné obrazovce se mé oči zabodly do animace kardiogramu s výrazným anglickým nápisem:
IF THERE ARE NO UPS AND DOWNS IN YOUR LIFE IT MEANS YOU ARE DEAD!
POKUD NEJSOU VE TVÉM ŽIVOTĚ ŽÁDNÁ NAHORU A DOLŮ, ZMANENÁ TO, ŽE JSI MRTVÝ!
Podobně jako obrazovka se v ten okamžik rozjasnila i má mysl.
No jasně! Tohle přeci dává smysl…!
Protože podobně jako v grafickém záznamu srdečního tepu, tak i v životě musí být výskoky a pády, abychom si vůbec dokázali uvědomit ten rozdíl.
A také, abychom doopravdy cítili proud blahodárné životní energie a lehkost bytí v okamžiku, kdy se opět dokážeme zvednout ze země a zvolna stoupat k výšinám.
Mnoho šťastných pádů přeje
Lea Raif
Foto: Soukromý archiv
