„A co ti teda vlastně je, maminko?“ ptá se starostlivě můj malý rytíř a upírá na mě své blankytně modré oči. Snažím se zhluboka dýchat a tlačím slzy zpět na jejich původní místo. Předstírám nenadálý kašel, abych neprozradila vlnu dojetí.
„Hm, jsi asi trochu nastydlá, viď?“ hodnotí situaci synek a pohladí mě po zpoceném čele. „Zase to bude dobré, uvidíš!“ vesele mě povzbudí a odbíhá zpět do dětského pokoje.
Ani netuší, jak moc bych si to přála!
Teď už konečně mohu povolit stavidla mohutnému návalu neodbytných slz. Během chvilky se na světle růžovém vyšívaném polštáři, co trpělivě podpírá mou těžkou hlavu, objevuje škaredý mokrý flek. Nepřehlédnutelné memento, krutě připomínající moje fatální selhání.
Tenhle originální polštářek mi kdysi věnovala Jaroslavova babička. Snad na důkaz toho, že se jí, jakožto nevěsta jejího jediného vnuka, docela zamlouvám. Zemřela předloni krátce po Vánocích. Letos by jí bylo pětaosmdesát…
Včera večer přivezl manžel našeho malého synka zpátky domů. Chlapec strávil pár pohodových letních dnů u prarodičů na východě Čech, a tak jej můj nenadálý pobyt v nemocnici téměř nezasáhl. Duchapřítomný Jaroslav ho totiž hned následující ráno po mé malé noční tragédii odvezl na prázdniny.
Podobně je na tom i dcerka, trávící už třetí týden na oblíbeném – a pro ni tradičním – letním táboře. A já jsem, přes všechen ten stesk, moc ráda, že alespoň část rodiny ušetřím toho bolavého vysvětlování.
Zase brečím. Jako malá holka, co díky vlastní neopatrnosti nenávratně poškodila svoji milovanou hračku. A teď, když už se nedá úplně opravit, příliš pozdě lituje svého nešetrného jednání.
Třesoucí se rukou sahám po heřmánkem vonícím papírovém kapesníku a jemně si utírám opuchlé oči.
Je konec.
Musím přeci už definitivně zastavit tohle nikam nevedoucí smutnění! Popel na hlavu jsem si sypala už dostatečně dlouho na to, abych projevila svou hlubokou lítost nad tím vším. Teď je řada na mém muži. On rozhodne, co s námi bude dál.
Po třech nekonečných dnech krutého mlčení se náhle objevil mezi oprýskanými dveřmi nemocničního pokoje. Právě jsem si beze spěchu balila svých pár drobností a smutně přemýšlela, zda se mi vůbec chce odejít domů. „
Ahoj,“ pozdravil prázdně a pohledem upřeným kamsi do rohu té neútulné místnosti, pokračoval: „Máš sbaleno? Ještě se musím vrátit do práce, tak ať neztratím moc času.“
Možná ho se mnou ztratil už příliš, napadlo mne hořce a bezděky jsem posunula bílý porcelánový hrnek na okraj plastového tácku. Zítra z něj už možná bude pít někdo úplně jiný. Třeba další smutná pacientka, píšící zbrusu nový příběh do tlusté sbírky otlučeného nemocničního hrníčku.
„Hned,“ špitla jsem a poslušně se natáhla pro tmavě modrou igelitku, odloženou na roh postele. Neodhadla jsem však své možnosti a po příliš prudkém pohybu ucítila ostrou bolest v podbříšku.
Zaznamenal to. Rychle ke mně přistoupil a tašku bez mrknutí oka sebral.
„Opatrně,“ pronesl tichým hlasem a vykročil směr nemocniční chodba.
Klopýtala jsem za ním a znovu polykala slzy. Už mě nechce, rezonovalo celou mou bytostí a já měla v tu chvíli pocit, že mi na záda dopadla veškerá tíha mého žalostného bytí.
„Ahooooj, jsem doma,“ slyším z předsíně Jaroslavův zvučný hlas. Dveře dětského pokoje se prudce rozletí a radostný hlásek rozdováděně odpovídá na pozdrav.
Cupy cup, rychlé nožky spěchají ze schodů dolu, aby o pár vteřin později vyskočily do tátovy otevřené náruče.
