Každý z nás si do vínku nese něco nezapomenutelného, neobyčejného, jedinečného, neopakovatelného. Máme v každé rodině stravovací pravidla, každý z nás má něco rád. Pamatuji na slova svého tatínka (1931), kdy mi říkal, že margaríny jedl za války, tudíž teď bude jist tak, na co má chuť. Samozřejmě, že to nebylo jen máslo a sádlo. Stravoval se tak, jak to bylo v době, v jaké žil (zemřel 2006). Nikdy tlustý nebyl. Ale moje děti. Ty měly vždy chuť k jídlu. V době školní docházky byly trošku širší, nicméně po létech pak byly vyšší, ba i tenčí. Co dodat. Náš organismus, jeho trávicí soustava je nám tak trochu dána od našich předků. Ti před více jak 50 lety žili střídměji, snad i zdravěji. Dnes je to jen o reklamě. Je to jen o nás, konzumentech. Každý ví, co si do "té huby" má dát, snad není hlupák. A to je stále dokola. Někdo se užere, někdo se uchlastá, někdo se překouří. To je stále stejná píseň. Mějme vždy nárok žít, dělat si co chtít. Každý strůjcem svého štěstí.