„Je ti něco?“ ptá se starostlivě Jaroslav a nespouští ze mě oči. „Nevypadáš úplně svěže,“ dodává ještě a automaticky zapíná kávovar. „Kafe tě postaví na nohy,“ povzbudivě na mě zamrká a natahuje se pro moji oblíbenou hrnečkovou kombinaci.
Dva malé porcelánové šálky s jemně pastelovým potiskem mladých lidí na břehu rybníka. Zřejmě jde o část nějakého impresionistického obrazu, jehož název, stejně jako jméno malíře, mi dosud zůstaly utajeny. Ta tichá atmosféra mizivého okamžiku právě zapadajícího slunce a očividně zamilovaná dvojice, mne pokaždé svým zvláštním způsobem osloví. A naladí. A i když jde o vánoční dárek od mé tchýně, propadla jsem téhle sadě hned na první pohled. Nakonec – vždyť je to docela fajn ženská.
Vzpomínám si celkem jasně na moment, kdy jsem na jedné z prvních návštěv u manželových rodičů tiše konstatovala, že bych si přála vychovat jednou svého syna tak, jako vychovala má tchýně Jaroslava.
Otázkou zůstává, jak moc se mi to celé daří. Nakonec – možná budu mít, jakožto rozvedená ženská a opuštěná matka tří malých dětí, ještě příležitost všechno pěkně ukázat!
Ne ne. Tyhle myšlenky si zakazuji. Nejprve musím vyřešit své aktuální drama. A až následně to další, co pravděpodobně bude, tak nějak logicky, následovat.
Znaveně usedám za kuchyňský stůl a s těžce skrývaným napětím sleduji svého muže. Jak asi zareaguje, až mu to řeknu? Až mu odhalím své temné já, až se mu přiznám k tomu, jak mizerná manželka jsem byla.
Jak nezáviděníhodná partnerka jsem… Důvěrně známá vůně kávy mě škádlivě zašimrá pod nosem. Jaroslav s jistým druhem roztomilé elegance servíruje dvě hotová espressa a legračně se při tom pitvoří. Kdovíproč právě dnes oplývá mimořádně dobrou náladou.
Nemohu mu ji pokazit! Přiznání tedy odkládám na… Snad na zítra.
Zvolna upíjíme kávu. Mlčky, beze spěchu. Ticho, za normálních okolností tak přirozené, na mě teď působí těžce a dusivě. Cítím své vnitřní, až zoufale hmatatelné, napětí, přes které je zatraceně těžké se přenést.
„Konečně jsem vybral tu letní dovolenou,“ triumfuje Jaroslav bez přípravy a netrpělivě očekává mé zvídavé dotazy. Nemohu ho zklamat. Předstírám radostné překvapení a s co možná největším nadšením se vyptávám.
„Pojď,“ bere mne za ruku a odvádí ke spícímu počítači. Zlehka prsty zavadí o myš, aby se dosud odpočívající monitor znovu probral k životu. Na klávesnici, s jistotou sobě vlastní, vyťukává elektronickou adresu německé cestovní kanceláře a během chvilky můj pohled ustrne na barevné fotografii příjemně vyhlížejícího malého hotelu na jihu Itálie. Manžel listuje nabídkou, komentuje prezentované obrázky, je nadšený.
A já smutně uvažuji nad tím, v kolikátém měsíci těhotenství tou dobou budu.
Od rána se cítím snad ještě hůř, než jindy. Jako by se mé, víc jak sedm týdnů staré, těhotenství rozhodlo dávat o sobě vědět hned pěkně od začátku. A kdybych na něj měla – třeba jen kratičký okamžik – zapomenout, ozve se o to důrazněji.
Jaroslav dokončuje prezentaci naší budoucí dovolené a opatrně sklízí ze stolu prázdné kávové šálky. Téměř něžně je pokládá do tmavě šedého kameninového dřezu. Respektuje mou obavu, týkající se neblahého dopadu kuchyňské myčky na mé oblíbené hrnečky. Přistupuje ke mně a lehce se dotkne svou příjemně chladivou dlaní mého rozpáleného čela.
„Myslím, že máš horečku,“ konstatuje věcně. „Doporučuji klid na lůžku a heřmánkový čaj“, zavtipkuje ještě a posílá mě do ložnice.
Nebráním se. Vlastně mi to přichází i docela vhod. Teplota neteplota, už se vidím zachumlaná pod dekou. Mám co dělat, abych vyšla schody. Nohy mi náhle ztěžkly jako po stokilometrové túře. Koupelnu tentokrát zvládám tryskem a s mírným točením hlavy konečně ulehám do rozestlané postele.
Než se zcela položím do měkké náruče milosrdného spánku, zaslechnu ještě volat Jaroslava. Z kuchyně mi sděluje čerstvou novinku. Naši společní kamarádi konečně čekají vytoužené dítě.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
