„To byl zase den,“ prohlásil věcně a zapojil svůj mobil do nabíječky, oddaně čekající na tmavě hnědém nočním stolku. „Nařídíš budík?“ otočil se na mě a doširoka zívl.
Mlčky jsem přikývla a marně se snažila na svého manžela aspoň nepatrně pousmát. Výsledkem byl jen zoufalý škleb. Ještě, že Jaroslav dřív, než stihl cokoli zaznamenat, ulehl s hlasitým vydechnutím do své postele. Byla jsem ráda, že je konečně večer. Děti už hezkých pár minut zhluboka oddychovaly ve svých postelích a já cítila, jak se každý další okamžik pomalu končícího dne bolestně zarývá do přísně tajných zákoutí mé temné duše.
Stále se ještě neozval. Už je to pět dnů. Dnes ráno jsem nevydržela a zkoušela mu napsat. Prsty se mi nervózně chvěly, když jsem na klávesnici svého zarputile mlčícího telefonu váhavě označila jeho jméno.
Ahoj Marku, začala jsem, abych pozdrav vzápětí vymazala. Co mám vlastně psát? Jak proboha začít…?! Volat jsem nechtěla. Vlastně jsme si telefonovali jen výjimečně, abychom jeden druhého neohrozili. Oba jsme zadaní, oba máme svou rodinu. A taky společné tajemství.
Mírně zamženým pohledem jsem nehybně sledovala, jak se displej mého mobilu zase pomalu ukládá ke spánku. Pocítila jsem náhlý příval nezvladatelného zoufalství. Prudce jsem zatoužila mrštit tím zpropadeným aparátem o protější zeď a s notnou dávkou zlomyslné radosti sledovat, jak se bezbranně tříští na desítky malých kousíčků.
Namísto toho jsem telefon jen opatrně odložila na kuchyňský stůl a ještě na okamžik zůstala nehybně stát uprostřed místnosti.
Celé ty dny jsem se nedokázala soustředit už vůbec na nic. Hlavou mi zcela nekontrolovaně bez ustání poletovaly urputné myšlenky, zakončené vždy jen otazníky. Ty se pak, pěkně jeden po druhém, krutě zabodávaly do rozjitřených stěn mého zjevně zaseknutého mozku, kde pokaždé zanechaly jen bolestnou stopu a nesouhlasný pocit nad marností takového života.
Proč…?! Vždyť to všechno bylo tak strašně krásný!
Možná právě proto…
„Zhasneš už, prosím?“ zamžoural na mě manžel zpod deky a já poslušně stiskla malé tlačítko krémové stolní lampičky.
„Dobrou,“ naklonil se ke mně a vtiskl mi polibek na ústa.
Konečně! Milosrdná tma okamžitě zaplavila ztichlou místnost a nepatrně tak ulevila mému tíživému napětí. Za všech sil jsem si přála zachovat klid, zhluboka dýchat a tiše odplout kamsi do vzdálené říše snů. Namísto toho se mi vybavilo první milování s člověkem, který během několika posledních měsíců dokázal od základů překopat můj dosavadní poklidný život.
Poprvé jsme se milovali na huňaté dece před vyhaslým krbem. Původně jsme měli v plánu roztopit oheň a společně tak vnímat sladce elektrizující atmosféru nadcházející noci. Nestihli jsme to. Naše vzájemná touha zvítězila nad romantikou a my skončili ve vášnivém objetí krátce po zaklapnutí vchodových dveří.
Jeho zpočátku jemné polibky postupně nabíraly na intenzitě, ruku v ruce se zvyšující se teplotou našich roztoužených těl. Už v předsíni ze mě netrpělivě stahoval těsné bílé tričko, pod nímž se viditelně rýsovaly moje (až trochu necudně) ztvrdlé bradavky.
„Nemáš podprsenku,“ zašeptal zastřeným hlasem a já málem explodovala, když jsem pocítila jeho hebký jazyk kroužit kolem vztyčených symbolů své vlastní a už naprosto nezvladatelné touhy.
To první milování bylo něco jako nebeský tanec. Měla jsem pocit, že moje duše uvízla kdesi mezi sametovými obláčky a jen zpovzdálí sledovala tu úžasnou souhru dvou nahých těl. Tančili jsme jeden na druhém, abychom nakonec splynuli v jednotu a společným dechem udržovali dráždivě spalující žár toho magického propojení…
Ze sladce bolestných vzpomínek mě prudce vyrušilo Jaroslavovo náhlé zachrápání. Vzápětí se ho polekal i on sám a s těžkým vydechnutím se překulil na levý bok. Opatrně jsem se nadechla a po mých rozpálených tvářích se jako drobné korálky neslyšně rozkutálely konejšivě uvolňující slzy…
