Vzpomínáte si na legendární českou komedii „Jáchyme, hoď ho do stroje!“? Film z roku 1974, ve kterém si místy až komickou roli roztržitého automechanika zahrál – tehdy jednatřicetiletý – Luděk Sobota.
Celý příběh se točí okolo tzv. kondiciogramu, což je matematicky zpracovaný přehled biorytmů, tedy (zjednodušeně řečeno) dnů šťastných a kritických. Hrdina příběhu František Koudelka si přesně takový graf nechal vytvořit a s naprostou důvěrou v něj se vydal do světa.
A právě o tu důvěru jde
Osobitý chlapec z venkova zmiňovanému kondiciogramu zcela podřídil svůj život. Dny, které byly na papíře označeny jako kritické, podobně kriticky prožíval. Už ráno vstával s myšlenkou na to, jaké hrůzy ho nejspíš potkají. Za každou cenu se bránil jakýmkoli akcím a v podstatě mu během takových dnů šlo o pouhé bezbolestné přežití.
Naopak do období s označením ‚šťastné‘, směřoval všechny důležité akce, třeba i vyřizování účtů s milostným rivalem.
Celý příběh dospěje ke šťastnému konci, jehož nečekaným rozuzlením je skutečnost, že všeovládající kondiciogram byl vyhotoven chybně. Patřil totiž úplně jinému Františku Koudelkovi.
Přesto však jeho nic netušícímu majiteli vše relativně přesně vycházelo a – možná i díky údajným šťastným dnům – našel životní lásku a potřebný klid.
Jak je to možné?
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, co vlastně naše životy řídí, přesněji řečeno – čím se řídíme my. A také, nakolik silná je myšlenka a vnitřní přesvědčení, že věci (ne)dopadnou dobře.
Jak moc – anebo málo – je člověk sám sebou ovlivnitelný a zda nezlomná víra v něco dokáže pozměnit celkový výsledek.
Krásným příkladem budiž moje kamarádka, s kilogramy neustále bojující Kamila. Snad odjakživa měla nadváhu, a snad odjakživa sobě i svému okolí tvrdí, že tloustne už při samotném pohledu na jídlo.
A věřte nebo ne, vážně mám pocit, že až tak moc nepřehání!
Otázkou zůstává, zda, a případně nakolik, to může fungovat i opačně. Co kdyby každé sousto vkládala Kamila do úst s pocitem, že se díky němu dostane na svou optimální váhu? Míněno s lehkou nadsázkou, samozřejmě.
Nicméně přinejmenším na zamyšlenou to stačí…
Situací, kdy sami sobě příliš nefandíme a jsme přesvědčeni o tom, že něco nedokážeme, nezvládneme, nemůžeme je nepočítaně. Podobně jako zbytečně striktních úsudků typu ‚sním to a přiberu‘, ‚přijdu tam a znemožním se‘, případně ‚vždycky budeš schopnější než já‘.
Těžko říct, jak to celé doopravdy funguje a kde je ta pomyslná hranice ovlivnitelnosti pouhou myšlenkou. Všude kolem sebe dnes slyšíme už téměř zprofanovanou hlášku, že ‚vše je jenom v naší hlavě‘.
Jenomže nejen hlava ovlivňuje naše činy
Na druhé straně – a z vlastní zkušenosti – musím přiznat, že v okamžiku, kdy předem něco odsoudím k neúspěchu a vnesu do situace jistou obavu či pochybnost, dost těžko ji následně té nálepky zbavuji.
Pokud ráno vstávám s přesvědčením, že mě čeká hrozný den, a přemítám, co vše nemám šanci zvládnout (podobně jako úvahy o tom, co vše má šanci se pokazit), je mnohem pravděpodobnější, že to tak i bude.
Je jasné, že věci nejsou a ani nemohou být tak černobílé, jak popisuji, protože většinou se vyskytne ještě i nějaký další faktor, nicméně si troufám tvrdit následující:
Energie, se kterou k čemukoli v životě přistupujeme, jednoznačně má – do určité míry – možnost ovlivnit výsledek, a to jakýmkoli směrem.
Vzpomeňme na začátku zmiňovaného Františka Koudelku.
Síla myšlenky a vnitřní přesvědčení jsou totiž poměrně mocné nástroje, a tak by byla velká škoda jejich potenciál přehlížet.
Nakonec – zastavit se tak jako tak nedají a vždy je lepší mít je po svém boku, nežli proti sobě.
Vaše Lea Raif
Foto: Soukromý archiv LR
