Překonat pocity úzkosti z výšek chce odvahu, ale zachránit partnerský vztah
si jí žádá ještě víc.
Hory mě dostaly v osmé třídě, kdy jsme jeli na školní výlet do Vysokých Tater. Výraz „oněměl úžasem“ je nic proti pocitům, které se u mě dostavily. „Nikdy se nepodívám dolů,“ napadlo mě tenkrát a obešla mě hrůza, protože jsem patřila k lidem, kteří mají závratě, i lítost, o co tím přicházím. Na střední škole jsem se skamarádila s Julkou, která jezdila s rodiči do Tater lyžovat. Jednou mě vzali s sebou do Belánek. Při sjezdování jsem
kupodivu na strach z výšek vůbec nepomyslela. Sjezdy byly dlouhatánské a pohled
na horskou scenerii krásný.
Třetí den pobytu Julčini rodiče odpočívali a my dvě vyrazily lanovkou na Skalnaté pleso. Pro Julku byl pohled z plesa běžnou záležitostí, ale já opět cítila obdiv i bázeň. „Neslezeme to dolů po Svišťovce?“ zeptala se kamarádka. Šla přede mnou a ukazovala,
jak si mám pohorou vytvořit zářez, jak do něj dát nohu a co s tou druhou.
Tatranský křest
Sice byl povrch zledovatělý, ale všude rostla kleť, jíž jsme se přidržovaly. Zdálo se
to být hračkou, když vtom jsem se ocitla v místě, kde nebylo nic, pouze led. Neměla
jsem se čeho chytit, jen jsem tam ležela přitisknutá k hoře jak žába. Julka pode mnou radila, co mám udělat, jenže tady už vládl někdo jiný – úzkost a panika. „Spadnu, já spadnu,“ běželo mi hlavou a litovala jsem se, že zemřu tak mladá. Nevím, jak dlouho
to trvalo, z mého pohledu snad věčně, ale najednou jsem sjela dolů a asi po deseti
metrech přistála přichycená v kleti. „Tak vidíš, máš za sebou křest, takových ještě bude!“ smála se kamarádka.
Ale velká zkouška na mě teprve čekala. Odehrála se v létě toho roku, kdy moje dcera Anička skončila šestou třídu a na sklonku prázdnin odjela na tábor. Nikdy na to nezapomenu, i když už od té doby uběhla dlouhá řada let.
Domácí dusno
V té době jsme měli s manželem Honzou první větší krizi. Nedorozumění mezi námi
se táhlo už dlouho, ale pravý důvod jsme neznali. Zevšednění, marná touha po druhém
dítěti? Kdoví, prostě jsme se odcizovali jeden druhému. To léto jsem si řekla, že pokud
se něco nestane, rozvedu se s ním. Měla jsem pocit, že se naše láska vytratila navždy,
a představa, že budeme žít vedle sebe ještě desítky let, byla strašná.
A pak jednoho dne Honza vyrukoval s tou pozvánkou. „Karel s Janou chtějí, abychom
s nimi jeli do Roháčů, přidáme jim na benzin, ubytování prý bude v Zuberci, kde je to dost levné,“ řekl. Představa, jak jsem s Honzou v jednom pokoji v penzionu, mě moc nenadchla, ale možnost vypadnout z bytu, kde na mě všechno padalo, jsem nakonec uvítala.
Oddělené postele
A tak jsem se na sklonku léta ocitla v Roháčích. Jejich vrcholky byly nižší než štíty Vysokých Tater, svahy zelenější, zdálo se mi, že se tu nemám čeho bát. Karel s Janou
měli itinerář na každý den. „Zítra uděláme Smutnou dolinu, Plačlivé, Ostrý Roháč a vezmeme to přes Volovec dolů, když si přivstaneme, stihneme to,“ informovali nás a všichni jsme se brzy rozešli do svých pokojů. Postele byly samostatně, slyšela jsem,
jak je Karel s Janou sestěhovávají k sobě, ale my si lehli každý na tu svou…
V sedm ráno už jsme po zaparkování auta měli před sebou pětikilometrový výšlap
po silnici k Tatliakovej chatě, odkud jsme teprve vyráželi nahoru. Smutná dolina byla
schůdná a pro mě krásná, dokud mě přátelé neupozornili na Ostrý Roháč. „Podívej vlevo, ten je, co?“ smáli se Karel s Janou, kteří tuto trasu šli snad popáté. Hrůza! Honza
se podíval na tu horu a pak na mě. Určitě postřehl strach v mých očích, ale nic neřekl.
Šli jsme dál. Karel s Janou si ani nevšimli, že my dva moc nemluvíme. Zvládli to i za nás, byli ve svém živlu, pořád povídali o všem kolem.
Jsem hrdinka!
A potom mě popadl první děs – při pohledu na vrchol Plačlivého, který je dokonce o pár metrů vyšší než Ostrý Roháč. Lezli jsme na něj po čtyřech, po kamenech a po skále, na níž ubývalo zeleně. Vzpomínky na Svišťovku mě začínaly opět ochromovat, ale snažila jsem se držet s partou krok. Bylo mi špatně od žaludku, nemohla jsem se podívat napravo ani nalevo, jinak bych asi omdlela. Až když jsme dosáhli vrcholu, vydechla jsem si. Horší to snad už nebude, napadlo mě. Zdolala jsem přece dvoutisícovku! Cítila jsem se jako hrdinka, ještě když jsme z Plačlivého seběhli jako srnky…
Stáli jsme na úpatí Ostrého Roháče a já viděla, jak se to na jeho vrcholu hemží lidmi.
„Oni se tam scházejí z obou stran!“ vykřikla jsem a v tu ránu jsem si s hrůzou představila,
jak se nahoře budu míjet s protijdoucími. Ale statečně jsem lezla nahoru za ostatními.
Karel s Janou vepředu, pak já a za mnou Honza. Nebyl čas rozhlížet se, ti dva vepředu nasadili tempo. „Makejte, bando, než slezeme Volovec a než se dostaneme k autu, nic na nás u večeře nezbude!“ hecovali, takže jsem neměla čas vnímat blížící se hrůzu. První řetězy jsem zvládla, i když mi stres v tom okamžiku jistě požral tisíce buněk! Jenže když jsem těsně u vrcholu uviděla tu plotnu, tedy hladkou, asi šestimetrovou skálu, po které budu muset přejít, a pode mnou propast, bylo to zase tu. Panika, ochromení, konec… „Tohle nezvládnu, panebože, to bude ostuda!“ říkala jsem si.
Ochromující hrůza
Karel s Janou už zaujali pozice – teprve pak jsem si všimla, že jsou tam řetězy – oba ten úsek prošli, jako by kráčeli po silnici. „Dášo, honem, teď nikdo nejde z Volovce, dělej! Honzo, postrč ji!“ volali na nás. „Já se vrátím!“ slyšela jsem náhle sama sebe a cítila obrovskou úlevu, že jsem to dokázala říct. „Jděte dál, já se vrátím stejnou trasou,
pak pro mě přijeďte!“ – „To tak! Jsi normální? Tohle jsme jednou přešli s malým Péťou v krosně,“ povzbuzoval mě Karel.
Já tam však dál mlčky stála jako socha neschopná pohybu, když se Honza rozhodl.
Obešel mě, vzal mě za ruku, druhou rukou se přidržoval řetězů a mně poradil, ať se dívám jen pod nohy. „Nekoukej napravo ani nalevo a už vůbec ne dolů,“ dodal konejšivým hlasem. Postupovali jsme krok za krokem po hladkém povrchu skály a já
si pořád opakovala: „Denně tu projdou stovky lidí, Karel s Janou to šli se synem v krosně…“ A pak to přišlo. Na moment jsem se podívala dolů a to byl konec. Dál už
jsem nemohla udělat krok ani dopředu, ani dozadu. Za námi se tvořila fronta. „Co je?“
volal Karel. „Dělejte, lidi!“
Ti za mnou začali být lehce nervózní. Na vrcholcích hor jsou k sobě lidé slušnější než běžně, však oni také nějakou dobu čekali – ale co je moc, to je moc. Došla jim trpělivost a já jsem jen slyšela, jak se dohadovali, že mě obejdou a sevřou mezi sebou,
abych nic neviděla. Už už se jeden pán dostával ke mně, když vtom mě Honza pohladil
a řekl: „Dášo, neboj se, já tě nedám. Důvěřuj mi, ano?“
Můj zachránce
Byl to balzám na mou duši, chtělo se mi rozplakat se tam… Ale ještě jsem musela překonat těch pár metrů vedle svého muže, který mě vedl a jemuž jsem už zase věřila,
že mu na mně záleží. Polykala jsem slzy dojetí a překonávala důsledky paniky, on mě konejšil, chválil za každý krůček a pevně svíral moji ruku ve své. A pak jsem uslyšela
Janu: „No vidíš, zvládla jsi to!“ V tu chvíli jsem se konečně rozbrečela jako malá.
Honza mě objal a šeptal mi do ucha: „Začneme znovu, jsme dobrý tým, neboj!“ A tak jsem řvala ještě víc. Lidé procházející kolem se sice ohlíželi, ale spěchali dál, jedni k Plačlivému, druzí k Volovci. Cítila jsem takové štěstí, že se to nedá vypsat, vychutnávala jsem si pohled z hory a uvědomovala si, že se mi splnil sen dívat se dolů, a ještě jsem cítila pevnou oporu Honzy. Oba jsme mlčeli, ale oba jsme si připadali nádherně. Prožívali jsme v té více než dvoutisícové výšce nový začátek našeho vztahu. Nikdy nezapomenu
Po návratu do penzionu jsme i my sestěhovali postele k sobě, a když se Andulka vrátila z tábora, mohla se jen divit, že se táta s mámou na sebe zase umějí smát. Od té doby jsem už byla leckde v horách – na Ostrém Roháči několikrát, také v marockém Atlasu, ale na tento okamžik do smrti nezapomenu.
Autor: Dáša Ritterová
Komentář odborníka
PhDr. Adam Suchý, klinický psycholog a psychoterapeut, Prostějov
Zkuste to – vítěz bere vše!
Možná se po přečtení příběhu ptáte, jestli skutečně tak málo může stačit ke znovuzrození skomírajícího vztahu. Zdánlivě se toho zase tolik nestalo, manžel byl své ženě na chvíli oporou – jenže kolik partnerů to o tom druhém může říct? Osobně bych rád ocenil nejen odvahu Dáši, protože překonávat ataky úzkosti není ani trochu jednoduché, ale také odvahu obou, protože jet na společný výlet či dovolenou v období oboustranné partnerské krize není o nic snazší. A v tom podle mě spočívá skutečná pointa příběhu – nerezignovat na společné zážitky ve dvou a jednoduše zkusit být spolu. Existuje mnoho párů, které se po narození dítěte sice staly dobrými rodiči, ale zcela přestaly být partnery.
I ve svém okolí slýchávám smutné výroky typu: „Máme přece děti, tak kam bychom jezdili sami?“ Anebo ještě hůře: „Co bych si tam s ním po těch letech sama povídala?“ Žádný vztah nefunguje sám od sebe a šedá každodennost vpravdě mnoho nových impulzů nepřinese. Nejde jen o čas strávený společně, ale o možnost vidět partnera
v jiném světle, v jiných situacích, sbírat společné zážitky, vytrhnout se ze stereotypu a především si zkusit vzpomenout, jaké to je být zase partnerem, manželem, milencem.
Máte-li odvahu, zkuste si jednoduchý manželský experiment – vyjeďte si na výlet ve dvou a pokuste se toho druhého znovu sbalit, zaujmout, okouzlit, překvapit a vzrušit. Vítěz bere vše.
Další skutečné příběhy, které přinesl život, najdete v novém čísle časopisu Můj příběh. K dostání u všech dobrých prodejců tisku nebo na http://www.burda.cz
18. 7. 2011
