Včera jsme vás pozvali na premiéru filmu léto s gentlemanem, ve kterém hraje také Alena Antalová. Co nám o filmu prozradila?
Ve filmu hrajete babičku, přitom jste taková mladice! Jak jste se do takové role vžívala? Musela jste pro roli změnit svůj zevnějšek?
Zaprvé nejsem žádná mladice, ale děkuji za lichotku! A v soukromém životě babičkou dokonce opravdu jsem. Tedy skoro babičkou, abych to upřesnila. Můj muž má z prvního kola už dva nádherné vnuky, takže jsem se do role babičky nemusela nijak vžívat či převtělovat. Já ji opravdu žiji a jsem za ni moc ráda. Jejich skutečná babička − Pepíkova první žena − je dokonce můj ročník. Takže v mém věku to není nic nemožného či divného. Ani zevnějšek jsme s maskérkami nemusely měnit. Stačilo, že jsem se nijak nepřikrášlovala, mé krásné přirozené vrásky udělaly své. To přišlo až posléze, až se Anna trošku zamiluje a „rozkvete“.
Doma máte čtyři děti, jak jste logisticky řešila, že si od nich odskočíte na 18 natáčecích dní?
To jich bylo myslím i víc. V životě je to někdy tak, že nic není zadarmo. Takže abych mohla natočit tento krásný film, nemohla jsem odcestovat na naši krásnou dovolenou. Ale s tím nápadem přišel po přečtení scénáře můj muž. A jsem mu za to moc vděčná. Už se těším, až mu to já někdy oplatím. Nakonec to ale nádherně dopadlo, protože jsem na jejich poslední čtyři dny za nimi přiletěla. Našla se skulinka v natáčecím plánu. Děti nic netušily a bylo to jak z „velké knihy“ − děti plakaly, já jsem plakala… Můj muž byl vtipný, když jsme se ocitli spolu večer sami, což je u nás velmi vzácné, nad nějakým útesem u moře, jen utrousil: „Ty jo, to je taková romantika, že to by ani Jaromír Hanzlík nenapsal.“ Doufám, že takhle krásně dopadne i náš film, moc bych mu to přála. Protože si myslím, že si to zaslouží, všechny nás to moc bavilo.
Vzpomenete si ještě na nějakou svou letní lásku?
Pamatuji si, že když jsem byla poprvé a naposled na letním táboře, byla jsem čerstvě po 8. třídě na ZŠ, seděli jsme poslední den u táboráku a byl tam takový fešák, jmenoval se Norbert, byl instruktor, asi o tři roky starší, a on si ke mně u toho ohně ke konci sedl a chytil mě nenápadně kolem ramen. A já jsem v tu chvíli zažila třesk hvězd, málem jsem se pozvracela z toho, jak se mi otáčel žaludek, v ten moment jsem zažila konec a začátek světa a šíleně se těšila, až to budu vyprávět spolužačkám ze třídy. Bohužel jsem od září nastoupila na střední školu, takže se doteď nic nedozvěděly, chudinky, ale už se moc těším, až někdo zorganizuje slezinu ze ZŠ po 150 letech a já se konečně pochlubím. Ty budou koukat! To je má jediná letní láska. Já jsem taková zvláštní. Chodila jsem vždy jen s klukem, u kterého jsem byla přesvědčená, že je to můj muž do konce života. Žádné letní lásky na chvilku.
Co by se podle vás mělo dělat v partnerském vztahu, aby nezevšedněl tak jako Aničce a Jandovi?
To je velmi těžká otázka. Je to každodenní dřina. Hraje v tom určitě velkou roli štěstí, že potkáte partnera, který vás baví, kterého uznáváte, kterého si můžete vážit, který vám voní, to už samo o sobě je velký dar a štěstí. Ale co je štěstí? Existuje vůbec náhoda? Možná ani ne. Pokud se to povede, což všem moc přeji, tak si myslím, že je velmi důležité žít takový život, aby vás osobně těšil a bavil. Tato sobeckost mi nepřijde vůbec špatná. Nepolevit za nic na světě. A pokud člověk dokáže být šťastný, což vyžaduje velkou dávku uvědomění, moudrosti a disciplíny, tak budou šťastní i lidé kolem něho a život se pak žije opravdově, online, na plný pecky, a ne jenom přežívá.
Jaké má podle vás láska podoby ve 20, 30, 70 letech?
Mění se, nebo zůstává stejná? Z vašeho výčtu můžu posoudit jenom tu dvacítku a třicítku, a to má u mě pořád stejnou podobu, kterou bych neměnila za nic na světě! Pevně věřím a doufám, že vám to napíšu i v té sedmdesátce. Držte mi palce.
Připravila: Katka
Foto: Bioscop
