‚Jupí!‘ chtěla jsem napsat hned na úvod a s nakažlivým nadšením plynule pokračovat. Přála jsem si vložit do následujících řádků upřímnou radost z toho, že jeden rok zrovna skončil a druhý je na samém počátku.
Jenomže…
Najednou se moje ruka zastavila a já netušila, co psát dál.
Pravdou je, že loňský rok nebyl – pro mne osobně – nijak výjimečný. Ačkoli… Když se nad tím trochu zamyslím, vlastně byl. Nikoli však ve smyslu, který výjimečnosti sluší.
A tak bych se nejspíš měla naplno těšit z toho, že už je pryč.
Protože:
Mnohé se přihodilo. Ale s tím se tak nějak počítá.
Mnohé se nepovedlo. To také není nic divného.
Mnohé mne zastavilo. I to se stává.
Mnohé mi napovídalo. Já to ale nechtěla slyšet.
V prosinci jsem prohlásila, jak moc se těším na rok 2018. Jakoby změna letopočtu dokázala vyřešit záležitosti, které mne předchozí rok trápily.
No – kéž by to tak fungovalo!
Vždyť první měsíc nového roku motivuje většinu z nás! Kolem dokola poletují bodré hlášky typu ‚od ledna začnu‘, ‚letos to bude lepší‘, nezřídka i razantní ‚končím!‘
Pokud se ovšem mnohých novoročních odhodlanců zeptáte například v dubnu, jak se mají jejich lednová předsevzetí, často se vám dostane poměrně neurčité odpovědi.
Takže?!
Mají novoroční sliby, potažmo spíš očekávání, nějaký hlubší význam? Anebo jde o pouhou hru se slovy, čísly a emocemi?
Když jsem se na sebe prvního ledna ráno podívala v koupelně do zrcadla, nespatřila jsem nic nového. Bohužel ani ohromujícího ne… Podobně na tom byli i ostatní členové domácnosti, přesněji řečeno – ani u nich jsem nezaznamenala výraznější změnu.
Tím spíš, že bylo prvního ledna a po prohýřené noci jsme všichni tak nějak hromadně vypadali (a cítili se) snad ještě o trochu hůř než předchozí den, tedy loni.
Možná ale přeci jen má ten každoroční prosincovo-lednový přechod nějakou zvláštně motivační energii. Protože ať už jsem se cítila jakkoli nesvá, vytáhla jsem tenisky a podobně unaveného kamaráda, a společně jsme vyrazili na novoroční běžecký závod!
Když jsem si následně, už v klidu a vydýchaná, přesto stále plná sportovního nadšení, prohlížela pár momentek ze zmiňované akce, nemohla jsem si nevzpomenout na obecně rozšířenou hlášku:
Jak na Nový rok, tak po celý rok!
Mohla bych tedy být spokojená, kdyby…
Kdyby mne v té souvislosti nenapadla jedna protivná otázka, na kterou jsem v daný okamžik nedokázala najít odpověď. A popravdě – odpovědět si nedokážu ani teď. Přestože leden pokročil a rok 2018 už se pevně usadil na pomyslném trůně.
Ta otázka zní:
Běžela jsem nebo utíkala?
Protože to hraje zcela zásadní roli. Nikoli pro konkrétní závod, ale pro nadcházející dny a měsíce mého života v novém roce…
Všem, kteří jste očima doběhli až na konec mého textu, přeji, aby vám rok 2018 příjemně plynul, nic dobrého vám neuteklo, špatné se vám vyhýbalo a vy jste nemuseli před něčím (nebo někým) utíkat.
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
