Borůvkové usmíření

Může být oddělená dovolená cestou k řešení manželské krize? Zdá se, že v některých případech ano!

Titulka pro: Borůvkové usmíření
Zobrazit fotografii v galerii

Četla jsem, že nejvíc rozvodů je po patnácti letech manželství. Ale vždycky jsem si říkala, že statistiky jsou jen hloupá čísla, která neberou v úvahu, že je každý člověk jiný… Až do té doby, kdy se blížilo patnácté výročí naší svatby a my s Viktorem sice nebyli přímo zralí na rozvod, ale krizi náš vztah prožíval, to by musel uznat i nejskalnější optimista. Nevadilo nám na sobě navzájem vlastně nic – a zároveň nám vadilo všechno. Šli jsme si na nervy a hádali jsme se o hlouposti. Přestalo se nám dařit uhlazovat spory v posteli, takže jsme se sexu radši vyhýbali vůbec. Zkrátka by v nás těžko někdo viděl
cukrující hrdličky.

Láska se schovala
Ač na vyznávání lásky tedy opravdu nebyla nálada, oba jsme věděli, že se pořád milujeme. Jak jsem to mohla vědět? Za patnáct let se lidé poznají, jeden do druhého vidí. Nebo jsem tomu prostě chtěla věřit. Že naše láska nezmizela, jen se někam schovala a ne a ne vykouknout.

Nevím, kdo z nás dostal jako první ten nápad s oddělenou dovolenou, ale sdělili jsme si ho skoro zároveň a oběma nám spadl kámen ze srdce, že ten druhý proti tomu nic nemá. Rázem nás to docela sblížilo. Já jsem Vikymu líčila, jak pojedu s kamarádkou Danou na čtrnáctidenní kurz jógy. A on mně zase, jak se těší do Alp, kde si se dvěma bývalými spolužáky užije vysokohorské turistiky.

Pojedu jinam
Jenže mně se to po pár dnech rozleželo, a tak jsem Daně zavolala: „Promiň, nepojedu. Jóga je fajn, ale věnovat se jí dva týdny v kuse by mě nebavilo. Taky nejsem typ, který by byl schopný dodržovat pevný denní režim… Nepřesvědčuj mě, prosím tě. Jo, dík, že mě chápeš!“ Pak teprve mi došlo, že tím pádem nevím, kam pojedu. Ale že ten kurz jógy měl být na Třeboňsku, řekla jsem si, proč ne do Třeboně, byla jsem tam jako holka s našimi. Je to tam takové zadumané, nostalgické, klidné, na to mám přesně náladu! Nedalo práci najít na internetu penzionek, který působil lákavě. Brnkla jsem tam, prý že ano, už mi rezervují pokoj… Mám říct Viktorovi, že jsem změnila plán, nebo nemám?

„Viky, odpusť, že tě ruším,“ nadhodila jsem, čímž jsem ho ihned naštvala, protože nedělal nic, jen koukal před sebe a zdálo se mu, že to tedy říkám ironicky. „Urrggrrr,“ zašumloval neurčitě, což byla poslední dobou nejčastější forma jeho reakce na má slova. „Chtěla jsem ti jen říct, že jsem změnila plán. To s oddělenou dovolenou platí, jen nepojedu s Danou na jógu. Pojedu sama. Jen tak. Bez jógy. Bez nikoho. Chci si prostě odpočinout.“

Věříme si, ne?
Zasmál se a úleva, již jsem v jeho smíchu zaslechla, mě překvapila. „Upřímnost za upřímnost. Taky nejedu s Vencou a s Tomášem. Nejedu ani do Alp. Po horách chodit chci, ale sám. Nepotřebuju žádné velehory, úplně mi stačí Šumava. Jezdíval jsem tam jako kluk s našimi. Je tam krásně. Je tam klid. Taky toužím po odpočinku.“ Po dlouhé době jsme se na sebe usmáli. „Věříme si, že tam jedeme fakt sami, že jo?“ špitla jsem. To ho znejistilo. Podezíravě se na mě podíval. „Jasně! Co mě se týče, dám ti adresu hotelu, kde budu bydlet. Ale to ty dělat nemusíš, jestli nechceš.“ – „Proč bych neměla chtít? Klidně ti taky dám adresu. Já nic tajit nepotřebuju, prosím tě!“ Nakonec jsme se stejně pohádali, ale adresy jsme si vyměnili.

Žádné hrdličky
Váhala jsem, jestli mám Viktorovi nabídnout, že mu pomůžu balit, vždycky jsem pakovala já. Ale on všechno zvládl sám. „Jak se tam dostaneš?“ zeptal se mě. „Klidně si vezmi auto, já už mám místenku na autobus do Kašperských Hor.“ – „Už mám taky místenku,“ odpověděla jsem, i když to nebyla pravda. Ale co není, může být. Ať si náš čtyřkolý miláček tedy taky udělá dovolenou…

Viktor opouštěl naše ještě před časem idylické hnízdo, dnes spíš trosky domova, jako první. Odjížděl brzy ráno, já až před polednem. „Prosím tě, nevolej mi,“ požádal mě při odchodu. „Stejně budu mít mobil většinou vypnutý.“ Naštvalo mě, že jsem to neřekla dřív než on. „Já si s sebou mobil nebudu brát vůbec,“ odsekla jsem zlostně. Za Viktorem zaklaply dveře. No, do hrdliček jsme měli vážně dost daleko…

Když jsem se v útulném pokojíku třeboňského penzionu probudila, pocítila jsem nával štěstí. Báječně jsem se vyspala. Oknem vanul báječně voňavý vzduch. Celý den jsem si mohla báječně dělat, co jsem chtěla. Vykoukla jsem ven a zdálo se mi, že vidím ne skutečnost, ale nějaký obraz. Ranní mlhou obestřené rybníky působily tajemně, romanticky, útěšně... A žádné Viktorovy kecy, že piju kafe
na lačný žaludek. Hurá, dovolená snů začíná!

Netrvalo to ani tři dny a už mi to tam tak báječné nepřipadalo. Ne že by ta malebná krajina zošklivěla. Nebo že bych měla důvod si stěžovat na ubytování. Nebo že by mi nepřálo počasí. Nic z toho, ale… Chyběl mi Viktor. Prostě se mi po něm stýskalo. Nejdřív jsem si to odmítala přiznat a protrápila se tak zbytečně dalším dnem. Pak jsem si to připustila a rázem mi bylo líp. Hned jsem se rozhodla, že svůj pobyt ukončím a vydám se za Vikym. Asi ho naštvu, určitě překvapím, snad to naše vztahy ještě zhorší, ale aspoň bude jasno! Ještěže mi dal tu adresu!

Jasnovidný vousáč
Cesta byla dost komplikovaná, s fůrou přestupů. A to mě ještě čekaly čtyři kilometry do kopce, protože ten penzion, kde se Viktor ubytoval, byl na samotě, mimo veřejnou dopravu. Se zavazadly mi ten výšlap dal zabrat, do penzionu jsem dorazila celá schvácená. „Náhodou máme volný pokoj,“ usmál se na mě sympatický vousatý majitel. „Jeden host se nám totiž dneska ráno odhlásil.“ – „Já si vlastně ani nechci najmout pokoj,“ řekla jsem váhavě. „Hledám pana Strouhala. Viktora Strouhala. Měl by u vás
být ubytován!“ – „Jenže to je zrovna ten, co se odhlásil,“ vysvětlil mi majitel. Hrklo ve mně. Cože? Kam jel? Jako by mi četl myšlenky, vousáč dodal: „Kam odcestoval, s tím se nám bohužel nesvěřil. Ale mám jeho telefonní číslo!“ Hluboce jsem si povzdechla. „Jeho číslo mám taky. Co ale nemám, je telefon…“ – „Žádný problém, mladá paní,“usmál se a v očích mu zajiskřilo, jako by už začínal chápat, o co tu jde. Že by to byl jasnovidec?

Jeden pokoj stačí!
Když jsem na jeho mobilu vyťukala Viktorovo číslo, říkala jsem si, že je to možná marné. „Ať se mi ozve,“ prosila jsem v duchu všechna možná božstva, zatímco se ozývalo vyzvánění. Konečně! „Strouhal, prosím.“ – „Viky!“ vykřikla jsem nadšeně. „To jsem já! Kde jsi? Víš, já jsem se rozhodla tě tu… no, navštívit, ale řekli mi, že jsi odjel…“ Z telefonu se dost dlouho neozvalo nic, až jsem se bála, že se hovor přerušil. Pak Viktor přece jen promluvil. „No, já jsem se zase rozhodl navštívit tebe, takže
jsem v Třeboni…“ Oba jsme se šťastně rozesmáli. „Zdá se, že si ten pokoj pana Strouhala přece jen vezmete, viďte?“ skočil do toho majitel penzionu. „Je tam dvojlůžko…“

„Já už jsem si vzal ten tvůj pokoj,“ ozvalo se z telefonu. „Tak zítra přijeď!“ „Né, ty přijeď sem, já jsem taky dostala tvůj pokoj!“ Málem jsme se zase pohádali, ale nakonec Viktor ustoupil a slíbil, že dorazí co nejdřív.

Čert vem tričko!
Od té doby nedám na Šumavu dopustit. Ne proto, jak je tam krásně, to je leckde, ale hlavně z toho důvodu, že jsme během těch deseti dní společné dovolené nejspíš definitivně zažehnali krizi. A vůbec mi nevadilo, že jsem si při tom zničila nové tričko, protože ty tmavomodré skvrny na zádech nejdou vyprat. Ale co je hloupé tričko proti báječnému sexu v borůvčí, při kterém jsme si oba připadali znovu mladí a bláznivě zamilovaní?

Autor: Hana Strouhalová
 

 Mgr. Zdenka Lucáková
Mgr. Zdenka Lucáková

Komentář odborníka

Mgr. Zdenka Lucáková,
psycholožka,
Přeštice

Příběh naší čtenářky je názorným příkladem toho, že občasná „oddělená“ dovolená může zažehnat krizi v jakémkoliv manželství. Z vyprávění je patrné, že krize v tomto patnáctiletém vztahu nebyla nijak dramatická – spíš se zdá, že si oba partneři pouze potřebovali jeden od druhého odpočinout a vlastně díky tomu najít důvod, proč chtějí být pořád spolu.

Je logické, že po tolika letech soužití se přece jen nějaký ten mráček i v jinak dokonalém vztahu objeví. Nejenom že během krátké doby, kdy nebyli spolu, zjistili, že si vlastně moc chybí a stýská se jim, ale také pochopili, že i přes veškeré hádky a škádlení, které mezi nimi probíhalo, se stále milují. Otázkou zůstává, jak by vše dopadlo, kdyby dodrželi původní plán a jeli na dovolenou se svými přáteli. Možná by si na sebe nevzpomněli tak brzy, možná by nastal pravý opak. Avšak i z psychologického hlediska jsou dovolené, které tráví partneři jeden bez druhého, dobrou volbou při řešení
partnerské krize.

Nezřídka se totiž stává, že právě při společné dovolené se partneři nejvíce hádají a vysněný odpočinek se tak rázem promění spíš v peklo. Je však jistě dobře, že příběh paní Hany a jejího manžela skončil sladkým usmířením – může tak být vhodnou inspirací pro další páry, které řeší podobné problémy.
 

 Můj Příběh
Můj příběh

Další skutečné příběhy, které přinesl život, najdete v novém čísle časopisu Můj příběh. K dostání u všech dobrých prodejců tisku nebo na http://www.burda.cz.

25. 7. 2011
 

 

 

 

 

DISKUZE K ČLÁNKU

1

hezké

ODPOVĚDĚT

2

moc hezký příběh

ODPOVĚDĚT

0

To je hezký příběh..

ODPOVĚDĚT
VLOŽIT PŘÍSPĚVEK
VSTOUPIT DO DISKUSE (3 PŘÍSPĚVKŮ)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

NAČÍST DALŠÍ

INZERCE

ŽHAVÉ DRBY

VÁNOCE

Holky, co plánujete na vánoce pro své chlapy? :) Docela bych ...

ŠICÍ STROJ JAKO DÁREK

Zdravím maminky, moje máma by si přála nový šicí stroj, ...

ŠICÍ STROJ

Poraďte jakou značku šicího stroje je nejlepší ...

DRBÁRNA

HORKÉ RADY

Bolest hlavy - migrény

Dobrý den, již pár let beru triptany na prevenci a ...

Domek

Dobrý den. Syn koupil hrubou stavbu a ma tam nějake ...

Bezbolestné trhání zubů

Dobrý den pane doktore, potřeboval bych spravit horní ...

PORADNA

© 2016, MeziŽenami.cz