Dagmar byla ženou mnoha tváří. Většinu z nich ovšem ukrývala hluboko pod nánosem nejrůznějších krémů, šminek a více či méně falešných úsměvů. Na své okolí působila poměrně sebejistě, ačkoli po delším pobytu v její přítomnosti jste získali plíživý pocit, že něco není tak docela v pořádku.
Mírně trhavé pohyby a až extrémní sebekontrola té ženy nepůsobily kompaktně s tím, co říkala a jak sama sebe prezentovala. Nikdo o ní pořádně nic nevěděl. Snad jen to, že je dvakrát rozvedená, má dva dospělé syny a malý sídlištní byt.
Pravda byla taková, že Dagmar žila v neustálém vnitřním napětí. Permanentně se strachovala o živobytí a s dětmi ani bývalými partnery příliš dobře nevycházela. Na soukromý život neměla a vlastně ani nechtěla mít čas, protože žila v přesvědčení, že ji partnerství nemůže nikdy zcela naplnit. Naopak. Po dvou nepříjemných zkušenostech se už nehodlala pouštět do něčeho dalšího. Potřebovala klid najít, nikoli ho ještě více postrádat.
Karel
Karel si na Dagmar už nějakou dobu myslel. Bavila ho její legračně neurotická energie a pokaždé ho potěšilo, když se s ní náhodně setkal. Těm náhodám pomáhal co možná nejvíc, někdy i několikrát denně. Za tu dobu už přesně věděl, v kolik Dagmar odchází do práce a kdy se vrací. Kde nakupuje a jakým autobusem zpravidla jezdí. Občas se mu poštěstilo svézt se společně s ní výtahem a sem tam se pokusil i o nenucený úsměv či náznak rozhovoru. Dagmar pokaždé reagovala korektně, nikoli však srdečně či přirozeně. Karel často přemýšlel, kdo se za její hezkou, i když dosti upjatou tváří, doopravdy ukrývá.
Paneláková anonymita
Dagmar si Karla příliš nevšímala. Vnímala ho jen jako jednoho z mnoha anonymních sousedů toho nešťastného panelákového bydlení, kam se po posledním vleklém rozvodu se syny uchýlila. Bydlení v tak anonymním prostředí ji vůbec netěšilo a na jeho úroveň si musela ještě dlouho zvykat. Ačkoli šlo o byty s regulovaným nájmem, i tak měla na konci měsíce co dělat, aby své finance udržela pod kontrolou.
Občas zaskočila na výpomoc do místního supermarketu, zvláště v letních měsících, kdy nabírali brigádníky na doplňování zboží. Dělala zkrátka, co mohla, ale život jí připadal těžký a neradostný. V šuplíku nočního stolku schovávala tišící léky a občas si jimi trochu vypomohla. Někdy, za zvláště temných nocí, uronila i nějakou tu slzu, aby alespoň v soukromí dala průchod navenek pečlivě ukrývaným emocím, a druhý den opět vystavila svému okolí neutrální a citově nezabarvenou tvář. To totiž byla nejlepší obrana proti… Proti čemu vlastně?!
Nejistota
Karel zneklidněl. Už čtvrtý den Dagmar neviděl. Zdálo se, že vůbec nevychází z bytu. Dokonce si i přivstal, aby nepropásl dřívější autobus, linku číslo 12, kterou Dagmar obyčejně jezdívala do práce. Sám byl v důchodu a čas si organizoval, jak potřeboval. Snažil se hledat v každém okamžiku života nejprve to hezké, a až následně – pokud to vůbec bylo třeba – řešil případné nedostatky. Problémy nenazýval problémy a své okolí často až popuzoval svou stále pohodovou náladou. Nikoho by ale ani ve snu nenapadlo, čím vším si Karel musel projít, aby svůj vnitřní klid našel.
Po dalším dlouhém dni bez Dagmar, kdy se mu nepodařilo narazit ani na jednoho z jejích synů, se Karel konečně odhodlal k akci. Nevydržel už déle jen tak čekat a s obavou ve svých laskavých očích stanul u Dagmařiných dveří. Odkašlal si, trochu popotáhl a rázně zazvonil. Po krátké pauze zvonění zopakoval. S úlevou zaslechl šramot za dveřmi a cítil na sobě její pohled v kukátku.
„Copak si přejete, pane Hanáku?“ zaznělo trochu ochraptělým hlasem. Dveře ale zůstaly zavřené.
„Měl jsem o vás trochu strach, paní Mrázková. Dlouho jsem vás neviděl a … tak já jen, jestli jste v pořádku a něco nepotřebujete…?“
Karel napjatě postával za dveřmi a nechápal, co tady vlastně dělá. Najednou se cítil hloupě a byl by se i vydal zpátky domů, kdyby se najednou neotevřely dveře. Stála v nich pobledlá Dagmar, modré kruhy pod očima a tragicky smutný výraz nevěstily nic dobrého o jejím zdravotním stavu. Pár vteřin na sebe jen tak hleděli, až ho nakonec Dagmar pozvala dál.
Čaj o páté
Uvařila čaj a stále se cítila velice nesvá. Až bolestivě si uvědomovala nahotu své tváře, kterou tak nerada ukazovala. Nenalíčená si připadala ošklivější než normálně. Sama dosud nechápala, proč vlastně Karlovi otevřela a teď ho dokonce hostí ve své kuchyni!
Strávili společně velice příjemné odpoledne. Dagmar se Karlovi svěřila, že se její zdraví za poslední měsíce dosti razantně zhoršilo a snad díky nahromaděnému stresu se jí minulý týden neudělalo v práci dobře. Dokonce pro ni museli zavolat i záchrannou službu, aby vyloučili případnou srdeční příhodu. Lékař ovšem konstatoval pouhou momentální slabost, způsobenou částečně přepracováním a z velké míry zřejmě i déle trvající psychickou nepohodou. Doporučil pár dní klid na lůžku, procházky na slunci, a především radost ze života.
Karel s údivem sledoval, jak Dagmařina dosud plochá tvář získává na plastičnosti a jak příjemně mohou uvolněné emoce dotvarovat obličej. Přestože se evidentně necítila dobře, náhle mu připadala ještě krásnější, než dřív.
Jako někdo jiný…
Karel a Dagmar se začali pravidelněji scházet. Občas zašli na dobrou kávu a malý zákusek do místní kavárny, a když si Karel (s jasným záměrem) pořídil štěně jezevčíka, vyráželi na delší společné procházky po okolí. Dagmar se najednou cítila nějak lépe, uvolněněji a podobně na ni pohlíželo i její okolí. Zkrásněla, omládla a její úsměv byl o poznání upřímnější. Její nepříjemně neurotická energie byla ta tam, protože před vámi náhle stála zcela jiná osobnost. Anebo ta dávno zapomenutá, mnohokrát oplakaná a díky Karlovi znovunalezená.
Autor: Lea Raif
Foto: Pixabay
