S Ivanem to tak bylo už několikrát. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že už jsme navždycky odloučení. A pak nastal osudový zvrat. Tentokrát se to zdálo neuvěřitelné úplně.
Téměř dvacet let uplynulo od doby, co jsme spolu mluvili naposled. Přesto jsem tehdy poprvé ucítila, že to všechno mělo smysl. Že konec našeho příběhu nenastane nikdy.
Prohledávala jsem svůj šatník, snažila jsem se zakrýt vrásky a kruhy pod očima, přemýšlela jsem co sníst, abych uklidnila rozbouřený žaludek. Když jsem byla jakžtakž připravená, bylo pozdě vydat se na metro. Probrala jsem se. Chtěla jsem si zavolat taxík, ale číslo, které jsem měla uložené, bylo nefunkční. Znervózněla jsem. Nechtěla jsem v práci rušit Viktora, který dokázal vyřešit každý problém, a zavolala jsem Aničce. Zvedla telefon po prvním zazvonění a za chvíli mi nadiktovala číslo na taxislužbu.
Vůz měl být přistavený za půl hodiny. To by znamenalo, že bych přišla stejně hodně pozdě. Přemýšlela jsem, jaký to představuje problém. Rozhodně jsem riskovala, že Ivan usoudí, že jsem se rozmyslela a odejde. A už mi nikdy nezavolá. Bude stačit, když mu zavolám zpátky, že mám zpoždění? A pak mě to napadlo. Mám příležitost. Vím, co chci. A mám příležitost to dokázat. Vzala jsem ze stolku v předsíni klíče od auta a hodila je do kabelky.
Bylo to samozřejmě pekelné. Neuměla jsem si ani pořádně nastavit zrcátka, jela jsem přilepená na volantu a třeštila oči do nepřehledného provozu. Ale jakmile jsem se dokázala rozjet na prvních světlech, věděla jsem, že to zvládnu. Když jsem parkovala na prvním možném místě od kavárny, kde jsme se měli sejít, troubil řidič za mnou jako pominutý. Ale já jsem se usmívala. Dokázala jsem to.
Zkontrolovala jsem auto a rozeběhla se po chodníku. Nadechla jsem se a zabočila za roh. Přijela jsem téměř na čas, Ivan už tam stál. Nevím, jestli bych ho poznala, kdybych kolem něj jen tak přešla na ulici. Ale vím, že i kdybych ho potkala až dnes, stejně bych se do něj zamilovala.
Vlasy mu zešedly, měl jich mnohem méně a nosil je krátké. Prohloubily se vrásky na jeho čele i krku, světlou konturu nad horním rtem už nelemoval knírek. Ale měl zdravou barvu a štíhlou postavu držel zpříma jako vždycky.
Stáli jsme naproti sobě. Cítila jsem zvláštní klid, místo nervozity, kterou bych čekala. Snažila jsem se nemyslet na to, že ke mně určitě čas nebyl tak lichotivý. Snad to nebyla jenom moje bývalá krása, co přimělo Ivanovu bytost přimknout se právě ke mně. Vždycky se málo usmíval. Ale když natáhnul ruku, aby mi dal pramen vlasů za ucho, usmál se. A usmíval se, dokud jsem se nenaklonila, abych ho políbila.
Autor: Jitka Králová
Zdroj: Jitka Králová romantickyzapisnik.cz
Foto: Jasmine Carter Pexels
