Vidím se s lékařem, až když jsem úplně schopná mluvit. Je to podivný muž s obrovskou jizvou přes celou tvář. Ale nikdy mě pohled na lékaře tak nepotěšil.
Vysvětluje mi, že jsem prodělala těžkou otravu krve, ale že můj stav se zlepšuje. Pokud vše půjde dobře, propustí mě za tři týdny. Tři týdny! Ptám se ho na svoje věci, chtěla bych se převléct do svého oblečení. Mám si o tom promluvit s Antoniem, chodí za mnou každý den. Hrůzu z děsivých vyhlídek vystřídá okamžitá záplava radosti.
Něco mi vykládá, opatrně se usmívá, ale za ruku mě nedrží. Jeho návštěvy utíkají rychlostí blesku, zbývající čas je jako hluboká rokle, ve které se těžko dýchá. Pak přijdou tři dny, kdy mě navštívit nemůže. Hledím oknem do zahrady a myslím na to, co bude s mým životem dál, až budu moct z tohohle příšerného místa odejít.
V den, kdy má konečně zase přijít, si vybojuji, že se půjdu poprvé sama umýt. Sestra mi odpojí výživu a doprovodí mě do sprchy. Cesta je pro mě tak náročná, že se ve sprše vyčerpaně posadím. Nechám na sebe téct vodu dlouhé minuty a několikrát se namydlím a myju si vlasy.
Tohle jsem. Ubohá hromádka ještě živého masa. Konečně jdu chodbou ve své vlastní čisté košili, která na mně úplně visí. Poprosím sestru, aby mě nechala na lavičce na chodbě, abych se chvíli mohla dívat z jiného okna. Dívám se na staré olivovníky, a ačkoliv mě beznaděj neopouští, cítím, že se přeci jen něco změnilo.
Vnímám, jak jsem vděčná všem, kdo mi tady pomohli, a cítím se konečně svobodná. Svou minulost vidím jako součást cesty, ne jako selhání. Kdo tvrdí, že jenom jako lékařka bych byla užitečná? Určitě bych nebyla šťastná, když mě lidské utrpení deprimovalo už při studiu, denně bych bojovala se svou vlastní slabostí. Jistě mám nějaké schopnosti, které lidé potřebují. Já na něco přijdu.
Přesto si nedovedu představit, že po loučení s ním, které brzy přijde, bude ještě někdy něco krásného. Ztěžka se zvedám a zahlédnu ho na konci chodby. Vypadá vážně, skoro naštvaně, přesně jako ten den, kdy jsem ho viděla poprvé. Ale pak mě uvidí. Rozzáří se mu obličej, rozeběhne se ke mně a prudce mě obejme.
Možná má další cesta už nebude tak těžká, když pro takového muže něco znamenám. Líbá mě tak něžně, že se mě sotva dotýká, ale mně se přesto podlamují nohy blažeností a vyčerpáním. Hlava mi třeští a sotva vnímám, co se kolem děje, ale tentokrát toho tolik nelituji, protože vím, že až si zase lehnu, abych si odpočinula, můj život neskončí.
KONEC
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
