Otevřu skříň a dívám se na své obnošené šaty. Bez zájmu si něco vyberu a obléknu se. Vezmu si ještě svetr. Po krátkém váhání ho vyměním za ještě teplejší. Letošní zima je hodně studená a staré radiátory už nejsou schopné tenhle velký dům vyhřát.
Otec odešel, takže jdu do jeho pracovny a posadím se k velkému stolu a zapnu počítač. Přihlásím se na svůj účet a oddechnu si, že funguje připojení. Dneska si poprvé zkusím najít práci.
Kolem poledne chci ze zvyku zazvonit na Marii, ale okamžitě si vzpomenu, že už žádné služebnictvo nemáme. Jdu do kuchyně a přemýšlím, co bych si tak dokázala uvařit. Zachrání mě telefon. Pavel mě zve na večeři. Pavel. Moje záchrana, moje štěstí.
Když se večer vrátím domů, rodiče na mě čekají v obývacím pokoji. Maminka je smutná. Tatínek vypadá odevzdaně.
„Takže z toho máme pochopit, že ses už rozhodla?“
Dělám, že tomu nerozumím.
„Přivezl tě snad ten tvůj nápadník, ne?“
Jo tak. „Ano, přivezl mě Pavel. Říkala jsem vám, že spolu chodíme.“
Maminka se posadí do křesla. „Nechceme, abys byla nešťastná. Nějak už to uděláme.“
„Hledám si práci. Nebudeme chudí.“
Otec si odfrkne. „Nevíš, co je to pracovat. A starat se o domácnost.“
„Spolu to zvládneme.“
Nečekám na další otcovu reakci a odejdu z místnosti. Ve svém pokoji se svléknu a lehnu si na postel. Je tma, dívám se na světla aut, probíhající na stropě. Rodiče by mi chtěli dopřát komfort, na který jsem zvyklá. Měla bych se prý vdát. Hned by věděli za koho. Moc ho neznám. Ale nehodlám se tím ani zabývat. Já se vdám z lásky. Takový je můj plán. Spokojeně usnu.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
