Když se o několik hodin později vypotácím na ulici a vítr mi vžene do obličeje několik kapek zmrzlého deště, mám chuť se otočit a ustlat si pod stolem. Vytáhnu telefon a snažím se najít nějaké číslo na taxi.
„Kam míříš?“
Celý večer jsem se ho snažila potkat a dát se s ním do řeči, ale neměla jsem štěstí. Konečně se mu můžu předvést z té lepší stránky. Nevím proč, ale najednou mi na tom záleží. Upravím si čepici a obdařím ho svým nejhezčím úsměvem.
„Chtěl bys mě doprovodit?“
Překvapeně se usměje.
„Proč ne?“
Už třetí noc ležím v posteli a nemůžu spát. Nevím, co se to se mnou děje. Dva dny jsem nebyla ve škole. Nemyla jsem se. Vyhýbám se Pavlovi. Rodiče kolem mě chodí po špičkách, ale neodváží se mě litovat. Za všechno si můžu sama. Ten večer, kdy mě doprovodil domů a u vchodu si řekl o moje telefonní číslo, se něco stalo. Nedokázala jsem si to pojmenovat ani druhý, ani třetí den. Došlo mi to, až když jsem se znovu viděla s Pavlem.
Uvědomila jsem si, že si ho nemůžu vzít. Byl by to strašný omyl. Pak mi došlo ještě něco horšího. Čekám na telefon a čekám na něj marně. Kdybych tak věděla, proč se mi neozývá. Opatrně rodičům vyprávím o tom, koho jsem náhodou potkala na oslavě své kamarádky, jak mě doprovodil domů a jak mi byl najednou sympatický.
Rozpačitě se na sebe podívají.
„V pondělí jsme řekli jeho otci, že ses s ním viděla, když jsi šla pro léky, a jakékoliv další setkání předem odmítáš.“
Zatmí se mi před očima. Něco se ošklivě pokazilo. A já jsem se zrovna poprvé zamilovala.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
