Sedíme naproti sobě v kavárně. Připadá mi to důvěrnější, než když jsem byla u něj doma. I on musel překonat svojí komfortní zónu a domluvit si se mnou schůzku.
Doma mu neteče voda. Nejdřív se mnou ani nechtěl ztrácet čas a teď už se vidíme potřetí.
Možná by bylo možné vídat se i potom? Něco mě sevře. Evidentně žije pro svou práci. Jsem příliš domýšlivá. Někdo, kdo se vzdá kariéry, aby napsal knihu pro pár badatelů, jistě nepodléhá obyčejným ženám, které potřebují pomoc. Moje profese je proti té jeho zanedbatelná.
Obsluha nám donese čaj, odsuneme papíry a desky rozložené na malém prostoru. Dotknu se při tom jednoho z jeho prstů, vlastně ho za něj téměř chytnu. Nevím, jestli jsem to udělala schválně, ale na pár vteřin mi to vrátí ztracenou rovnováhu. Ani to nevypadá, že to zaznamenal. Zvedne tužku, aby mi zaškrtnul v mém dokumentu několik bodů, kterých se mám držet. Přetáhnu si dlouhé rukávy modrého trička níž, abych zahnala nervozitu. Zvedne oči.
„Zase je vám zima?“
„Vlastně ani ne.“
Usměje se, přeškrtne dvě věty na konci stránky a podá mi blok. Dívám se na tlusté čáry označující, co jsem dosud udělala dobře, a co špatně.
„Dal bych si cigaretu.“
„Já taky.“ Nepřestávám se dívat do papírů.
„Vy kouříte?“ Přikývnu.
„Můj synovec se mě na vás ptal.“
Teď už se na něj podívám. „Kdo?“
„Můj synovec. Ten, co mi opravoval počítač, když jste u mě byla posledně.“
Řekl to jen tak. Jako součást zdvořilostní konverzace. Odložím papíry na stůl a podívám se z okna. Něco se chystá, možná bouřka. Lidé procházející kolem vzdorují větru. Listí na těch pár stromech se sotva drží.
„A co říkal?“
„Jestli chcete, dám mu na vás kontakt.“
Otočím se na něj. Snažím se rozluštit jeho výraz, najít stopu citu v jeho očích. A opravdu tam něco zahlédnu.
„K čemu by to bylo?“ „Nezaujal vás? Nebo jste zadaná?“
Zvednu šálek s čajem, abych získala čas. Napiju se a pozoruji ho přes okraj hrnečku.
„Čím myslíte, že jsem zaujala já jeho?“
Ano, bude to zájem, co mu svítí z očí.
„Tím, jaká jste. Minimálně tím, jak působíte.“
Odložím čaj a dám ruce na stůl. Prohlížím si rukávy.
„A jak působím na vás?“ Stále se dívám na své ruce. Zahlednu pohyb jeho ruky. Položí jí na mé pravé zápěstí a trochu z něj shrne ten dlouhý rukáv. Ucítím tak teplo jeho dlaně.
„Líbíte se mi.“
Otočím ruku, aby se naše dlaně mohly přitisknout k sobě. Konečně zvednu pohled. Nedíval se na mě, ale ve stejnou chvíli jako já to udělá. Usměju se.
„Dala bych si tu cigaretu.“
„Venku dost fouká.“
„To nevadí.“
„Opravdu vám doma neteče voda?“
„Opravdu.“
Cítím, jak se napětí mění v ten nejpříjemnější možný pocit.
„Ale topení vám funguje?“ Místo odpovědi mi stiskne ruku.
„Dopijte si to. Já zaplatím.“
Když se vrátí, mám dopito a všechno ze stolu uklizené. Pomůže mi do kabátku. Ucítím na krku jeho dech. Někdo jako on možná jen tak nepodléhá ženám, jako jsem já. Možná jenom občas. Vyjdeme z kavárny do chladného dne.
KONEC
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
