Upravím květiny do vázy v jídelně a dívám se kolem. Jídlo už se dává na stoly, několik lidí už sedí a něco popíjí, jiní postávají u baru a hlasitě se baví.
Nikde ho nevidím. Celé dopoledne jako kdyby mi unikal, zahlédla jsem ho jenom na okamžik. Někdo mi sáhne zezadu na rameno.
„Co budeš pít?“
Otočím se a dívám se do očí svému bývalému kolegovi. Myslím, že se jmenuje Martin. Jsem trochu zklamaná, přestože ho mám ráda a vždycky mě pobaví. Čekám na někoho jiného.
Není to společenské, být zamilovaný. Přítomnost ostatních je vám na obtíž, pokud nemůžete nebo nechcete mluvit o tom, koho milujete. Radši se sami potulujete ve svých snech, kde je všechno možné. Někdy jste rádi za rozptýlení, ale velká pozornost vás ruší. Jste příliš zranitelní.
Usadím se ke stolu a poslouchám jeho zážitky z nové práce. Kolem se usazují ostatní a přesně v sedm hodin začne hostitelka nosit na stůl. Jsem ale poslední, kdo si začne všechny ty delikatesy dávat na talíř. On si sednul naproti mně a dívá se mi přímo do očí.
Čas letí, večer se pomalu mění v noc, společnost je čím dál veselejší a hlučnější. Jenom já se moc nebavím. Martin se mě snaží přimět k hovoru, ale pak to nejspíš vzdá a přidá se k hloučku postávajících venku. On si mě nevšímá. Když si sedal a podíval se přímo na mě, byl to první a poslední kontakt za tenhle večer. Snažím se ho nenápadně pozorovat. Nevěnuje nikomu zvláštní pozornost, ostatně jako vždycky. Nejspíš to byl právě ten neutrální výraz, který mě na něm nejvíc přitahoval.
Působí dojmem, že ho nic nevyvede z míry, že má naprostou kontrolu nad svým životem. Dokonalý ochránce, se kterým bych se nemusela ničeho bát. Zachytí můj pohled, ale odvrátí se. Naskočí mi husí kůže. To nevypadá dobře. Ale blíží se půlnoc, tak už se snad konečně dozvím, co se děje.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
