Poslíček mi odnáší kufr do kajuty. Otevírá dveře a popřeje mi příjemnou plavbu. Chci vejít dovnitř, ale zastaví mě křik muže v červené baseballové čepici, který se přiřítí přímo přede mě. Křičí na poslíčka.
„Chtěl jsem tenhle pokoj. Jak jste sem mohli někoho pustit, když jsem si ho rezervoval?“
„Madam si ho objednala první.“
S odporem na mě pohlédne.
„Měl jsem jediný požadavek!“
Přestanu jeho štěkání vnímat. Vejdu do pokoje a zavřu za sebou. Křik z chodby je slyšet až sem. Lehnu si na ustlanou postel. Povzdychnu si. To mi to pěkně začíná.
Nevolnost přijde náhle. Sedím u večeře v poloprázdné jídelně a zhoupne se mi žaludek. Napiju se vody. Nepříjemný pocit nezmizí. Pomalu si posbírám svoje věci a začnu se zvedat. Sotva se držím na nohou. Přidržuju se ještě chvíli židle a pak se odhodlám dojít ke schodišti. Na schodech se musím chytit za břicho, mám pocit, že se okamžitě pozvracím. V hlavě mi hučí. Kolem mě chodí lidé a nikdo si mě nevšímá. Zavrávorám a do někoho vrazím. Téměř upadne. Zlostně se po mně otočí. Stihnu si všimnout červené kšiltovky. A těch rozlícených očí.
„To snad není pravda! Dívejte se laskavě na cestu a neomezujte ostatní lidi!“ Otočí se a zmizí.
Panebože. Konečně se dopotácím do pokoje. Skopnu boty a lehnu si na postel. Je mi strašně. Celý pokoj se se mnou houpe. Za hodinu je to ještě horší. Mám pocit, že tohle nemůžu přežít. Bídně pojdu někde uprostřed moře, daleko od domova. Pán se sem aspoň bude moct přestěhovat. Z posledních sil zvednu telefon a požádám recepční o pomoc. Ujistí mě, že okamžitě pošle lékaře. Uklidním se.
Za chvíli uslyším zaklepání. Doploužím se ke dveřím a otevřu je. Stojí za nimi hezký mladý muž. Je vidět, že jsem ve střehu, i když mi není dobře. Jmenuje se Richard. Zřejmě je informován, protože se mě příliš nevyptává. Dá mi nějaké kapky a vyzve mě, abych se prospala. Za chvíli tvrdě usnu.
Probudím se odpočinutá a mám dobrou náladu. Nevolnost je pryč. Když mě ošetřovatel přijde zkontrolovat, řeknu mu, že už jsem úplně v pořádku. Dívá se na mě a já nevím co říct.
„Půjdu se osprchovat.“
„Jistě, promiňte. Dejte vědět, kdybyste něco potřebovala. Ošetřovna je v prvním podlaží.“
Pokračování příště
Autor: Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
