Stojím ve sprše a přemýšlím, jestli je hodně riskantní jít hned ven. Ale nemám už vevnitř stání.
V plavkách a klobouku dojdu k bazénu. Vyberu si lehátko ve stínu, aby se mi neudělalo zase špatně. Z tašky vyndám knížku. Je nádherně. Terasa je téměř obsazená. Zahlédnu červenou baseballovou čepici. Hm. Sedí ve stínu na druhé straně bazénu. Právě dopíjí pivo, kelímek zmačká a hodí vedle sebe na zem. Nevím, jestli vidí on mě, má sluneční brýle a výraz má jenom lehce otrávený. Kdyby mě zahlédnul, jistě by se neovládnul.
Přestanu si ho všímat, uložím se na lehátku a začnu si číst. Ale za chvíli se zase dívám jeho směrem. Stačí zvednout oči. Může mu být něco kolem čtyřiceti. Není zrovna hubený a v červených havajských šortkách vypadá směšně. Zřejmě usnul. Leží na zádech a jedna noha a ruka mu visí na zem. Rozhodnu se využít toho, že spí, a dojdu se vykoupat.
Sundám si klobouk a potichu dojdu k bazénu. Voda je krásně teplá. Přeplavu malý bazén několikrát tam a zpátky. Zase jsem u něj. Má pootevřené rty a mám dojem, že slyším slabé chrápání. Bože, to je strašný člověk. Ale když se znovu natáhnu na lehátko a zavřu oči, abych si chvíli odpočinula, pořád vidím ty jeho rty. Hebké, měkké rty. Leknu se. Rychle zvednu hlavu a podívám se na něj. Nese si od baru další pivo. Ani si mě nevšimne a sedne si na svoje místo. Nevím proč, ale uklidní mě to. Během oběda se snažím vzpamatovat. Moc přemýšlím. Zase budu normální.
Po obědě se k bazénu vrátím. Chci si na chvíli lehnout na sluníčko, abych se trochu opálila, nemám k tomu běžně moc příležitostí. Jdu ke svému lehátku kolem bazénu a všimnu si, že člověk, který plave v bazénu, už se nějak dlouho nevynořuje. Podívám se pořádně. Na hladině leží bezvládné tělo hlavou dolů. Tělo v červených šortkách. Leknu se a zařvu.
„Ten člověk se topí!“
Pár hlav se zvedne. Kdosi zvolá. „Ježiši no jo! Zavolejte plavčíka!“
Vypukne šílená vřava. „Zachraňte ho někdo! Vždyť se utopí!“ „Skočte tam, člověče!“
„Já nemůžu, já měl zlomenou páteř!“
„Jak dlouho tam je?“
Já stojím jako přimražená. Hrůza mě úplně přišroubovala k zemi. To bude zase trapas.
Konečně ho vytáhnou a položí na zem. Někdo ho propleskne. Pohne rty. Zamžourá. Všichni hromadně vydechnou. Kupodivu nezačne hned nadávat.
„Žije!“ „Je v pořádku?“ „Pane, je vám dobře?“
Neslyším, co říká. Mluví velmi potichu.
Člověk, který ho vytáhnul a probral – zřejmě opravdu plavčík – mu pomůže na lehátko.
„Měl jste štěstí, že si vás někdo všimnul.“
Nějaký starší pán v obrovském slamáku na mě ukáže prstem. „To támhleta slečna!“
Všichni se po mně podívají. I on se na mě dnes poprvé podívá. I na tu dálku si všimnu, že má světlé oči. A poprvé vidím jeho vlasy bez čepice. Má je krátké a tmavé. Teď z nich kape voda. Jeho výraz je nečitelný. Nic neříká. Zato všichni kolem k tomu mají co říct.
„Měl byste jí poděkovat.“ „Taková kočka! Pozvěte ji na něco!“
Všichni se chichotají. On na mě pořád beze slova civí. Mám ho po krk. Seberu si věci a odcházím od bazénu. Hulvát, který se opije a málem se utopí. Měli ho tam nechat.
Pokračování příště 1. díl zde
Autor: Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
