Musím se ho zbavit. Ale on mě popadne pod paží a vleče mě za prosklené dveře. Už hraje hudba. Okamžitě mě vtáhne mezi několik tančících párů.
Připadá mi divný. Není opilý? Kroužíme sálem. Očima přelétnu bar. Je tam. Nemá na hlavě čepici, jenom nějaký tmavý šátek. Naštěstí se sem nedívá. Richard je neodbytný. Snažím se nás směrovat aspoň co nejdál od baru a nedívat se tam. Konečně ho uprosím, aby mě pustil, vymluvím se na toaletu. Propletu se mezi tanečníky rovnou k baru. Není tu.
Polije mě studený pot. Chvíli čekám, jestli se odněkud nevynoří, ale není, prostě tu není. Vyjdu na chodbu. Hudba ke mně doléhá, je najednou tichá a tesklivá, a já stojím na opuštěné chodbě a je mi do pláče. Je konec. Takový muž se nenechá přesvědčit dvakrát. Doploužím se k pokoji. Svléknu si šaty a lehnu si na postel. Snažím se namluvit si, že jsem unavená, ale je mi bídně, mnohem hůř než včera, kdy mi celým tělem lomcovala mořská nemoc. Usínám k ránu, rozlámaná a nešťastná.
Dopoledne jdu na druhou terasu bez bazénu. Jsem strašně unavená, ale bojím se tu usnout. V jednu chvíli zahlédnu Richarda. Rychle uteču na toaletu a čekám, dokud nezmizí. Odpoledne to vzdám a jdu k bazénu. Kdyby tu tak zase ležel hlavou dolů ve vodě… Skočila bych za ním, obrátila ho, otevřel by oči a obejmul by mě. Bazén je prázdný a já jsem zoufalá.
Rozhlédnu se kolem a píchne mě pod srdcem. Sedí na svém místě v tmavých brýlích a těch směšných plavkách, v ruce drží pivo a rozmlouvá se třemi dívkami, nalepenými u jeho lehátka. Všichni se smějí. Ztěžka dosednu na jedno lehátko co nejdál od bazénu, aby mě nebylo moc vidět. Lehnu si a chci si číst. Ale hluk od jeho lehátka doléhá až sem. Všechny jsou hezké a štíhlé. Ta jedna má velká prsa. Co se jim na něm líbí?
Pro mě je dokonalý. Ale pro ně? Jsem na pokraji svých sil. Lehnu si na bok a obejmu tělo pažemi. Nemysli na nic. Nebo mysli na to, že už budeš brzy doma, sejdeš se s přáteli, půjdete na večeři a do kina. A jednoho dne se třeba objeví podobný muž, pro kterého bych byla zajímavá. Jenomže já nechci nikoho jiného. Bože.
Probudím se. Oči mi jdou ztěžka otevřít. Promnu si je. Mám je slepené. Pohnu se. Jde to špatně. A mám žízeň, úplně mi vyschlo v krku. Olíznu se. Rty mám trochu rozpraskané. Pomalu se posadím. Musela jsem spát dlouho. Slunce už je nízko a nepálí. Sáhnu si na rameno a usyknu. Podívám se na své ruce a zhrozím se. Jsem úplně spálená. Já, která se mažu i ve stínu. Zapomněla jsem. Musím s tím okamžitě něco udělat.
Zvednu se. Nohy mám těžké a motá se mi hlava. Cítím se jako prázdný, napnutý obal. Je tu už jen pár lidí. On sedí jakoby nic sám na svém místě, už nemá brýle, má tu červenou čepici a dívá se přímo na mě. Seberu svoji tašku a snažím se co nejladněji dojít ke dveřím. Jde to špatně, je mi zle, nohy mě vůbec neposlouchají. Z ruky mi vypadne láhev s vodou, sehnu se pro ní a z tašky se mi vysypou další věci. Knížka, krém, žvýkačky, sluneční brýle. Konečně všechno sesbírám a naházím do tašky.
Zvednu se a přepadne mě tak silná nevolnost, že zavrávorám a praštím se kolenem o jedno z lehátek. Je to tak prudká bolest, že se mi zatmí před očima. Nemám daleko k slzám. Nadechnu se, snažím se nevnímat teplý pramínek krve, který mi teče po noze, a kulhám ke dveřím. Najednou stojí přímo proti mně. Tváří se naštvaně.
„Není vám něco?“
Myslím na to, že jsem zpocená, mám spálené ruce a dekolt, krvácím a on stojí přede mnou.
„To je dobrý, díky.“
Prohlíží si mě. Jsem ráda, že jsem si nasadila sluneční brýle. Určitě vypadám i tak příšerně. On ne. Zelené oči svítí z opáleného obličeje. Zašklebí se. Poprvé si všimnu jeho zubů. Kdyby měl aspoň ošklivé zuby.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
