Je to jedna z těch vzácných chvil, kdy ho můžu vidět. Opřu se o sloup vzdálený asi metr od pootevřených dveří laboratoře. Těmi na něj vidím.
Na chodbě občas někdo projde, i já držím v rukou nějaké papíry, aby to vypadalo, že mám něco na práci, ale v tu jednu malou chvíli nic kolem nevnímám. Stačí mi ten kousek jeho profilu, vlasy sčesané dozadu, stín nosu, pravá ruka držící obyčejnou tužku. Na krku nad lemem bílého trička je vidět kousek světlé, neopálené pokožky. Nejradši bych se ho v tom místě dotýkala a opakovaně tam jemně vypisovala svoje tajemství konečky prstů.
Miluji tě. I když ta dvě slova neslyším kdesi v sobě poprvé, vždycky mě překvapí jejich skutečný význam. Mnohokrát v životě jsem si myslela, že někoho nebo něco miluju, ale při pohledu na jeho soustředěnou tvář opakovaně cítím, že takové už to nikdy nebude. Ten pocit by byl uklidňující, je vždycky znovu a znovu úlevné přiznat si pravdu, že za tím, co vás zásadně ovlivňuje, je láska k jednomu člověku. Je to osvobozující a prosté. Kdyby vzápětí nenastoupil ten strach.
Strach z toho, že je vám vaše láska úplně k ničemu. Nikoho nepřinutíte, aby miloval vás. Jako už několikrát pocítím odevzdanost, ten chabý záblesk marnosti, který ani náhodou nepřipomíná statečnost, že bych měla všechno přijmout.
Zprava se ke mně blíží starší laborantka, usmívá se, a když z mého pohledu a místa, kde stojím pochopí, co tady dělám, beze slov mě obviní soucitným výrazem. Povzdychnu si. Jako kdyby nestačilo, že se trápím, ještě musí o mé bolesti kdekdo vědět. Naposledy se na něj podívám, chci ještě jednou alespoň pohledem nenápadně proniknout tím prostorem, který nás odděluje, vidět vrásky na jeho čele, křivku napůl obutých nohou, rty semknuté v zamyšlení. Ale dívá se přímo na mě.
Chci se okamžitě odvrátit, ale postřehnu, že odložil tužku a otočil se na židli směrem ke mně. Zvednu oči, které jsem studem sklopila a snažím se tvářit obyčejně, jako někdo z těch, kdo prochází kolem a nic v něm zoufale nevolá jeho jméno a ta dvě slova, která jsem teprve s ním poprvé objevila a brzy se stala mým trápením. Čekám, že mě odežene odmítavým pohybem hlavy, ale ještě chvíli se na mě dívá a zapře se do židle. Pak na mě promluví.
„Ahoj.“
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
