Zamračí se. „Ne, udělal to ten váš společný známý. Oni si tě už nepředvolali?“
Vypadám asi úplně vytřeštěně. Usadí mě na židli a donese mi vodu. „Chtěl se jí pomstít, protože se s ním rozešla. Myslel si, že to spadne na ní a bude mít průšvih. Ty peníze do koruny vrátil. Úplně se jim tam sesypal a všechno přiznal.“
Pořád ničemu nerozumím. „Ale kdy to udělal?“
„Prý to ráno. Když ho viděla před vchodem s kytkou, myslela, že jí jde přemlouvat, aby se k němu vrátila. Když jí řekl, že neodejde, vzala si věci a vyletěla odtamtud jako střela. Ani jí nepronásledoval, čekal tam totiž na tebe.“
„Ale kdy vzal ty peníze?“ Zatváří se nešťastně. V tu chvíli mi to dojde. „Když jsem šla na chvíli dozadu?“
Přikývne.
„Ale jak zjistil ten kód?“
„Zapamatoval si ho, když chodil pro Marii a ona do něj večer dávala peníze. Musíme ho změnit, stejně byl strašně jednoduchý.“ Nepřítomně pokyvuju hlavou. „Nebuď z toho smutná, vždyť se to vyřešilo. Prý ses s ním rozešla, to je dobře. Byl divnej. A doufám, že neodejdeš. Nevím, čeho se Marie bojí a nechce tu být. Ten už vás obtěžovat nebude.“
Všechno je jako dřív. Skoro. Akorát jsem zase sama. Ale to mi líto není. Stejně myslím na někoho jiného. Než odbočím do práce, něco mě napadne. Mám ještě chvíli čas, otočím se tedy na druhou stranu. Čekám v kavárně naproti stanici. Sedím u okna a dívám se na kolemjdoucí. Cítím zvláštní kombinaci radosti a strachu. Čas běží, už budu muset pomalu jít, ale nechci se vzdát.
Konečně vejde do dveří. Stoupnu si mu přímo do cesty. „Dobrý den.“
„Dobrý den. Co vy tady? Už jsme si pro vás neposlali.“
„No vidíte. A já bych se ani nic nedozvěděla.“
„Nevěřím, že vám dámy nic nereferovaly.“
Vzpomenu si na dychtivý monolog svojí šéfky, když novou kolegyni zasvěcovala do té události. Je snad nakonec ráda, že náš hotýlek potkalo nějaké vzrušení. Zasměju se. Všechno jsem se dozvěděla. Jenom jednu věc jsem si musela dát dohromady sama. To, že si mě Martin našel v práci, opravdu nebyla náhoda. Chtěl se Marii pomstít tím, že se dá dohromady se mnou.
Když to nevyšlo, pokračoval dál.
Mám opravdu štěstí na chlapy. Možná by to dopadlo líp, kdybych to jednou vzala do svých rukou. „Nedáme si spolu kafe?“ Zeptám se, aniž bych reagovala na předchozí konverzaci.
„Chcete se o tom ještě bavit?“
„Ne, chci se s vámi bavit, jako kdybychom se tady dneska potkali poprvé.“
Dlouho přemýšlí. Konečně mu přes tvář přelétne úsměv. Chytne mě za ruku, jako kdyby s ní chtěl potřást na seznámení. „Tak to mě moc těší.“
To není špatný začátek.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
