Všechny se zamyslíme. Eva spokojeně pokyvuje.
„To by šlo. Všichni chlapi potom odpadnou. Navíc bude zblblej, takže udělá, co ti na očích uvidí. Můžeš mu na chvíli namluvit cokoliv. Že se chceš převlíct, vyčurat a tak. Tomu uvěří a na chvíli nebude jak ostříž.“
Obě je odstrčím. “O čem to tu vůbec uvažujete? Jak bych to asi tak provedla?“
Míša vytřeští oči. „Ty? Pro tebe to nebude žádnej problém. Všichni tady po tobě jdou.“
„Hm.“
Eva si strčí prst do pusy a začne se nehtem rýpat v zubech. „Spíš ty mi děláš starost. Chce se ti spát s úplně cizím chlapem?“
„Tak nemusela by s ním přímo spát, stačí, když mu…“
„Nechte toho! Já si poradím. Pokud do půl dvanáctý nepřijdu, jeďte beze mě.“
Vstanu a upravuju si oblečení.
„Kam deš?“
„Hodit návnadu, je to jediná možnost. Přece nebudu o víkendu zase sedět doma! Držte mi palce.“
Ale už mě nevnímají a opile spolu rozmlouvají. „Ty jo, aby nebyl teplej!“ „Hm. Ale zase když je tady pořád zavřenej, tak by to nemuselo vadit!“ Obě si zase lehnou na zem a zaníceně diskutují.
Jenom doufám, že si budou pamatovat, na čem jsme se domluvily. Nahodit návnadu. Mají pravdu, to nebude tak těžké. Nakonec je to jenom chlap. Narovnám se a vykročím ke stromu, kde tiše stojí a kouří.
Druhý den se marně snažím zaměstnat nějakou činností, protože úplně nevím, jak se k němu chovat. Když jsem vstala, tak se na mě usmál, což je změna. Ale jinak nic. Bloumám po kuchyni. Do večeře je daleko. Všechno je uklizené, úklid byl objednaný hned na ráno. Pak mě napadne, že bych si konečně mohla začít chystat věci na cestu.
Probírám se skříní a naházím pár kousků oblečení do tašky. Kosmetickou taštičku. Mýdlo. Jestli teda zase bude kde se umýt. Tak aspoň čisté prádlo. Kdy tady naposled byla Marie, která má na starosti praní? Pak si vzpomenu, že jsem na ni byla minule drzá. Třeba už nepřijde! Už aby tady byl táta a všechno bylo zase normální.
Uchichtnu se. Ten bude řádit, až zjistí, že jsem utekla! Třeba pochopí, že to takhle nejde. Posbírám svoje špinavé kalhotky a pár triček a dojdu do prádelny. Potěší mě, že dokážu spustit pračku. Prací prášek sice dosypu až za chvíli, protože jsem na něj zapomněla, ale i tak se dívám na točící se napěněné barevné hadříky s neskutečnou hrdostí. Třikrát pak dojdu pračku zkontrolovat, protože nevím, jak dlouho to bude trvat. Konečně můžu věci přendat do sušičky. Ale tady už nevím.
Mačkám všechna tlačítka, ale nic se neděje. Neměla jsem si jít radši koupit nové? Ale jít nakupovat kalhotky s mužským doprovodem? To se ho radši zeptám, jestli umí používat sušičku.
„Proč to nepověsíš ven, je tam krásně.“
My si vlastně tykáme. O čem jsme se spolu večer vůbec bavili?
„Když já potřebuju, aby to bylo hned suchý.“
„Dneska ti to za dvě hodiny uschne. Ukaž.“
Doprovází mě do prádelny. Nelíbali jsme se dokonce? Nebo to bylo s někým jiným?
„Někde tu musíte mít kolíčky na prádlo.“
Vyndám věci z pračky a čekám. Konečně vyhrabe plátěný pytlík s obyčejnými dřevěnými kolíčky a podá mi ho.
„Počkej venku, sušák jsem viděl nahoře na balkoně.“
Když přijde na terasu u zahrady a rozloží sušák, čekám, že odejde. Ale dívá se na mě.
„Tohle už snad zvládnu.“
„Tak jo.“
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
