Zvednu se, zkontroluju v zrcadle o něco kratší a tmavší vlasy, popadnu příruční tašku a zamknu za sebou.
Další pokoj. Tenhle vypadá o něco líp, má čistý koberec, dvoulůžko má zánovní matrace, police ve skříňkách nejsou pokryté prachem, v koupelně všechno drží na svém místě. Vybalím si jenom těch pár věcí, které budu potřebovat na dnešní noc. Natáhnu se na postel, na tváři blažený výraz. Konečně, konečně se blížím k cíli. Blížíme. Vytáhnu z kapsy telefon a pošlu ta tři nádherná slova.
Čekám na tebe.
Ještě chvíli si užívám tu dokonalost okamžiku a pak se teprve zvednu a dojdu se vysprchovat. Voda teče pomalu a proud je slabý, opírám se rukou o stěnu sprchy a v hlavě si srovnávám, jestli jsem na něco přeci jen nezapomněla. Určitě ne. Nikdo nás nikdy nenajde. Budeme jenom spolu, oba začneme úplně od začátku, bez ohlížení se dozadu, bez výčitek. S touhle vodou odteče to poslední z minulého života.
Čekám v posteli, vlasy dávno suché, trochu se nudím a mám trochu hlad. Pustím si televizi a vypnu zvuk, sáhnu po knížce, je to takový můj zvyk. Svítící obrazovka mi dává pocit, že nejsem v místnosti úplně sama, ale zvuk by mě rušil. Zkouším se začíst v místě, kde jsem naposledy skončila, ale děj mi nedává smysl, nesoustředím se. Odložím knížku, vstanu a dojdu k oknu. Odhrnu závěs a záclonu a dívám se na tmu sestupující na poloprázdné parkoviště. Večer jako jakýkoliv jiný. Někdo se narodil, někdo zemřel, někdo je právě teď zoufalý, trpí, někdo nemůže štěstím ani dýchat.
Já cítím podivné prázdno, které často přijde, když nastává to, co jsme dlouho očekávali. A obavy. Je to to, co jsem doopravdy chtěla? Dokážu žít svůj sen na úkor cizího štěstí? Ne, nikomu neublížím. Jenom se uspíší něco, co bylo už dávno ztracené. I pro ní to bude takhle lepší. Zatáhnu zpátky závěs. Obléknu se, protože je mi zima, krásné šaty, které jsem si vybrala na náš první svobodný večer, učešu se a pak už nevím, co dál. Je pozdě.
Měla bych se najíst, než dole zavřou. Vezmu si jenom peněženku a telefon a sejdu do hotelové restaurace. Skoro všechny stoly jsou volné, vyberu si tedy jeden u okna. Už je úplná tma a slabě poprchává. Bez většího zájmu si vyberu něco z jídelního lístku, a když mi jídlo donesou, pokusím se toho co nejvíc sníst. Dnešní noc bude dlouhá, ať už v ní budu sama nebo ne.
Dívám se na osvětlenou terasu, na kapky deště lesknoucí se na venkovním nábytku, na okrasné keříky pohupující se ve slabém větru. Odraz ve skle ztmavne, někdo za mnou stojí, otočím se a překvapí mě, že mě neudiví, že to ještě není on.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
