Další pokoj, další prázdné skříně čekající na moje oblečení, postel přímo vybízející k lenošení, čistá koupelna. Další teplá sprcha, čisté prádlo, večeře v restauraci.
Pak čekám v posteli, podaří se mi usnout. A tentokrát skutečně přijde, dokonce mnohem dřív, než jsem čekala. Předpokládala bych, že bude zadýchaný, že z něj bude přímo křičet, jak se nemohl dočkat, jak pospíchal, aby už byl u mě. Políbí mě a zhroutí se na postel.
„To byla cesta.“
„Jak to šlo?“
„Hned za Prahou jsem píchnul a musel jsem to vyměnit. Málem mě…“
„To nemyslím, co doma, jak jsi to provedl?“
Odmlčí se.
„Ale nemusíš mi nic říkat, to přece víš.“ To já jsem vždycky chtěla, aby o ní přede mnou nemluvil. Ale teď jsem chtěla, aby se měl komu svěřit.
„Zatím nic neví. Něco teprve vymyslím.“
Je to jako rána do zad. Tolik přesvědčování, tolik slibů. A pak to nedokáže. Můj pocit, že je to všechno strašně velký omyl, se prohloubí. „Nechceš se jít osprchovat?“ Řeknu to jenom proto, aby nebylo úplné ticho.
„Jo, hned, jen si chvilku odpočinu.“
Za pár minut už tvrdě spí. Dívám se do stropu a necítím nic. Tohle měl být začátek našich líbánek a já necítím nic. Potichu se obléknu a vezmu si kabelku. Vyplížím se z pokoje a teprve na chodbě si vydechnu. Uvědomím si, jak svázaná jsem se uvnitř cítila. Sjedu výtahem do přízemí, bar je naštěstí ještě otevřený. Je tam docela dost lidí, ale jeho si všimnu okamžitě. Snad jsem doufala, že tady bude? Jdu pomalu k němu, dělá, že nikoho nevyhlíží.
„Oholil jste se.“
Otočí se na mě a já znovu cítím to, co předchozí večer. Mohlo by z toho něco být.
„A vy jste mi řekla pravdu, kde budete dneska v noci.“
Chci ho okamžitě políbit. Bez vousů je tak pohledný, že se nemůžu ovládnout.
Trochu se odtáhne. „Ještě jste tu sama?“
„Ne, přijel.“
Vypadá tak zklamaně, že mě to zabolí. „Ale to neznamená, že pojedu dál s ním. Pošlu ho zpátky domů a dál budu pokračovat sama.“
Zamyslí se. „Ale kam?“
„To ještě nevím. Třeba byste mohl jet se mnou.“
„Nechcete se vrátit?
„Nemám se kam vrátit.“
„Třeba byste mohla jet se mnou.“ Konečně mě políbí. Srdce mi buší a je to ten nejlepší pocit za hodně dlouhou dobu.
„Máme co oslavovat. Tak co si dáme?“
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
