Do elektrárny mě vůbec nepustili. Poslala jsem mu alespoň vzkaz, aby se okamžitě vrátil domů. Nevím, jestli ho dostal. Přišel večer, aniž by se o tom zmínil, Katka dorazila chvíli po něm.
„Město je uzavřené. Nikdo už odsud nemůže odjet.“
Pokusila jsem se ho obejmout, ale odvrátil se. Katka se posadila na gauč.
„Z nemocnice odvážejí ty nejhorší případy do Hlavního města. Je tam nemocnice s oddělením pro nemoci z ozáření.“
Ivan pil vodu přímo z puštěného kohoutku a do toho mluvil.
„Byl tam i Saša?“
„Nevím, který Saša?“
„Náš Saša z trojky.“
„Nevím.“
Na to už Ivan nic neřekl a odešel do koupelny. Tu noc spal ve svém pokoji, nebylo mu dobře. Bylo tak nějak samozřejmé, že zůstanu. Uložila jsem se na gauči a vůbec jsem nemohla usnout. V elektrárně se stalo něco strašného a Ivan se sem zřejmě zatím neměl vůbec vracet. Dlouho před rozedněním jsem slyšela, že zvrací. Přišla jsem za ním, když si v koupelně oplachoval obličej.
„Jsi v pořádku?“
„To nic není.“
„Co se stalo?“
„Všechno je v pořádku. Běž ještě spát, přijdu za tebou.“
Opravdu přišel. Teprve když mě obejmul jako vždycky, upadla jsem do klidného spánku beze snů.
Když Katka v neděli ráno odcházela znovu do nemocnice, přistihla Ivana klečícího na záchodě.
„Půjdeš se mnou.“
„Prosím tě, jsou tam mnohem horší případy. Jsem jenom unavený. U reaktoru jsem vůbec nebyl, nic se mi nemohlo stát.“
„Ono je něco s reaktorem?“
„Ale vůbec ne.“
Řekl to nějak příliš rychle. Oblékla jsem si župan a šla za nimi do předsíně. Oba ke mně natočili své vážné obličeje.
„Co se děje?“
„Nic. Ivan půjde se mnou a nechá se vyšetřit.“
„Nepůjdu, potřebuju si jenom lehnout. Pak se musím vrátit do elektrárny.“
„No tak to je ještě lepší nápad.“
„Všichni, kdo mohli, tam zůstali!“
Začali se hádat. Odešla jsem, abych zakryla slzy, které mě začaly pálit v očích. Pozorovala jsem z okna stromy lehce se pohupující ve větru, slunce odrážející se od desítek stejných oken. Zahlédla jsem ženu, která před domem věšela prádlo. Byl to známý, uklidňující pohled, který nic nenapovídal o tom, že by se svět měl ještě dnes naprosto radikálně změnit.
Brzy jsem zaznamenala změnu v jejich hovoru. Když jsem znovu přišla do předsíně, byl už Ivan oblečený, v ruce měl menší tašku a něco psal na papírek ležící na botníku. Katka měla stále stejný neústupný výraz. Trochu poodstoupila, když se ke mně Ivan otočil.
„To je adresa a kontakt na babičku. Kdyby se něco stalo, najdeme se tam.“
Už to nebyl ten můj voňavý, důstojný Ivan. Ale byl to pořád můj Ivan. Pořád měl ty stejné krásné modré oči a když mě obejmul, cítila jsem stále to stejné bušení srdce. Zavřela jsem za nimi dveře a sedla si na zem. Slzy, které se mi rozkutálely po tvářích, jsem začala vnímat, až když mi začaly ve velkých kapkách dopadat do dlaní.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Денис Резник z Pixabay
