Červen 1986
„Měla bys za ním znovu zajít.“ Seděla jsem naproti své kamarádce Anně v malé kavárně. Za námi hučel větrák a skrz otevřené dveře dovnitř proudily zvuky letního dne. Bylo krásně.
„Už o něm nechci mluvit.“ Míchala jsem lžičkou rozteklou zmrzlinu.
„Sama jsi říkala, že dovede být náladový. Je mu špatně, tak byl prostě nepříjemný.“
„Neodpověděl mi ani na dopis. Katka mi říkala, že mám být trpělivá, ale podruhé se mnou nemluvil už vůbec. A to už vypadal líp, dokonce už v posteli seděl a četl si noviny. Ani nevím, jestli ho já sama chci vidět.“
Anna si povzdychla a pohlédla z okna. Na malou chvíli jsem jí neskutečně záviděla. Velké oči. Upravené nehty. Oblečení, které sobě a svým dětem mohla znovu nakoupit. Mně už skoro docházely peníze. Ale to nebylo to hlavní. Na všechny problémy, které nám všem havárie přinesla, byli s manželem dva.
„Dostala jsem práci, tady v Hlavním městě.“
Anna se rozzářila.
„I my tady zůstaneme. Děti tu půjdou od září do školky. Pavel má práci a přidělí nám byt. Velký byt. Julie, nechtěla bys s námi zatím bydlet?“
Posmutněla jsem.
„Samozřejmě jenom pokud se to s Ivanem neurovná.“
Co na to říct. Spolu bychom zvládli cokoliv. I sdílet jeden pokojík u jeho babičky.
„Lepší s námi než zase v nějaké ubytovně, ne?“
Připomněla tím naše začátky na ubytovně ve Městě. Koupelna a kuchyň na chodbě. Prádelna v suterénu. Návštěvy na pokojích do desíti večer. A ten pocit, že je všechno před námi.
„Uvidíme. Teď se hlavně musím dát do pořádku. Takhle nemůžu jít do nové práce!“
Annu potěšila změna tématu. „Vypadáš dobře, jenom jsi hodně zhubla. Není divu, když ti bylo tak špatně. A ten stres! Ale hned zajdeme do kadeřnictví. Ukážu ti, kam tady chodím. A teď mi řekni všechno o té nové práci!“
Posbíraly jsme naše věci a vyšly do krásného dne. Byl už večer, když jsem se vracela do bytu Ivanovy babičky. Po příjemném odpoledni na mě znovu padnul smutek. Sváděla jsem ho na únavu a nevolnost, která mě nepřestávala obtěžovat. Musím se vzchopit. Musím odejít z toho bytu. Dřív, než se Ivan vrátí z nemocnice. Poprvé mě napadlo, že už bychom se nikdy nemuseli vidět, kdybych se vytratila. Bolest z té představy mě přikovala k zemi. Stála jsem na ulici a popadala dech. Vysvobodil mě povědomý hlas.
„Julie! To není možné, už zase!“
Pootočila jsem se a pohlédla do Romanovy šťastné tváře. Pokusila jsem se usmát.
„Ano, už zase.“
„To už není náhoda, potkat se znovu v desetimilionovém městě. Minule mě mrzelo, že jsme se na ničem nedomluvili, vždyť už bychom se nemuseli nikdy najít!“
Ivan mi zmizí ze života a Roman ne, ačkoliv už dávno měl?
„To máš pravdu. Já tady nejspíš zůstanu. A ty?“
„Já ještě nevím. Ale všechno si musíme říct. Kousek odtud zatím bydlím, je tam i taková hezká restaurace. Půjdeme na večeři, máš čas?“
Měla jsem čas. Ale měla jsem i zábrany. Milovala jsem Ivana. A Roman představoval nebezpečí, jaké bývalým partnerům přísluší. Snažila jsem si vybavit Ivanův uvolněný úsměv, jeho výraz, kterému jsem rozuměla beze slov. Ale viděla jsem jenom jeho šedou tvář z našeho posledního setkání, tvář zkřivenou zlostí. A tak jsem udělala svou největší chybu v životě. Zaklesla jsem se Romana.
„Tak jdeme.“
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová
Foto: Sergey Sh Pexels
