Červenec 1986
Sbalila jsem si do kufříku těch pár věcí, které jsem měla. Na chvíli jsem se posadila na stůl a prohlížela si bývalý dětský pokoj, ve kterém jsem mohla těch několik týdnů bydlet.
Pocit, že jsem tak Ivanovi blíž, brzy vyprchal. Teď už mi připadalo, že jsem tu opravdu navíc. Měla jsem celkem slušnou práci a hned několik možností, kde bydlet. Na ubytovně. U kamarádky Anny. U Romana.
Zamrazilo mě. Od té noci jsem ho viděla jen dvakrát. Čekal na mě u našeho podniku a já jsem se vždycky na něco vymluvila. Mohla bych se k němu vrátit. Ale proč? Stál o mě, ale nemiloval mě. A já jsem milovala někoho jiného. A toho jsem zradila.
Z nočního stolku jsem zvedla poslední věc, kterou jsem tu nechala. Modrý medvídek. Můj dětinský pokus přivolat zpátky Ivanovu lásku, když budu mít u sebe jeho hračku z dětství. Měla bych ho tu nechat. Ale vzala jsem ho a strčila si ho do kabelky. Popadla jsem kufr a vyšla z pokoje. Zrovna přišla Katka a s ní známý pach nemocnice.
„Ty už odcházíš?“
Vypadala vyplašeně. „Už je čas, Katko.“
Odložila si kabelku a unaveně se posadila do křesílka u botníku. Zase jí bolela noha, poznala jsem to.
„Julie, on tě miluje.“
Ta slova mě zasáhla. Slyšet je od někoho, kdo ho znal nejlíp, by mě dokázala přesvědčit. Ale nevěděla jsem na jak dlouho.
„Byl nemocný. Umí být nepříjemný, ale ani se mnou nikdy nejednal tak agresivně jako ty první týdny v nemocnici.“
„O to nejde. To já. Já jsem se nezachovala správně.“
Čekala jsem, že se bude vyptávat a byla jsem tehdy snad i připravená jí všechno říct. Ale rychle vstala a chytila mě kolem ramen.
„Zapomeň na to. Zapomeň na to všechno. Jenom tohle je důležité. Ať se mezi vámi stalo cokoliv, není to vaše vina. Nedovol, aby vás ta zatracená havárie rozdělila. My jsme přežili. A postavíme se tomu.“
Posadila jsem se u stolu v kuchyni, kufr jsem nechala stát v chodbě. Katka šla za mnou. Byla mi najednou na obtíž, potřebovala jsem mít chvíli klid. Nejspíš to vycítila. Postavila se za mě.
„Ještě jedna věc.“
Čekala jsem další sérii přesvědčování a povzbuzování.
„Zítra ho propustí domů.“
Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale nevyšel z nich jediný zvuk.
Autor: Jitka Králová
Foto: A life without animals is not worth living Pixabay
