Vlastně nevím, co mě k tomu vedlo. Myslela jsem, že už jsem rozhodnutá. Přesto jsem zůstala ještě jednu noc.
Ležela jsem na proleželé pohovce, na kterou zítra přivezou novou matraci a Ivan se vrátí do svého dětského pokoje. Na druhé posteli tiše oddechovala Katka. Počítala s tím, že mi od zítřka své místo přenechá a na pár posledních dnů, než se odstěhuje, půjde do obývacího pokoje. Nebo než se odstěhujeme my. Marně jsem se převalovala, taková noc nebyla určená pro klidné spaní.
Tiše jsem vyklouzla z pokoje. Přecházela jsem střídavě z temné kuchyně do obýváku, odhrnovala záclony a dívala se z oken, sedala si na židli i na gauč. Z obrazů na zdech na mě shlížela tmavá zátiší a neznámé krajiny, všechno kolem bylo cizí, ale za pár týdnů jsem to znala důvěrněji, než ten neosobní pokoj v ubytovně, kde jsem žila celé měsíce. V krátké noční košili mi bylo chladno, ale stejně jsem se potila. Snad nikdy jsem necítila takový zmatek. Myslela jsem na události posledních dnů a snažila se utřídit alespoň zlomek svých myšlenek, abych se rozhodla, co zítra udělám.
Ivan. Jenom jeho jméno mi zatím vždycky rozbušilo srdce. Vyslovené. Napsané na nemocniční posteli. Zašeptané mnou mezi jeho opatrnými polibky. Přesto mi působil bolest, kterou jsem odmítala, ačkoliv jsem si ji sama způsobovala. Odvracel se ode mě, když jsem mu nechtěně ublížila. Ale zase se ke mně vždycky vrátil, i když jsem myslela, že se mezi námi něco nenávratně pokazilo. Když zjistil, že jsem zasnoubená. Když jsem odmítla jeho pozvání na společný večer v prázdném bytě. Když jsem naléhala, aby odešel z elektrárny, kde plnil svou povinnost. Všechno se dalo vysvětlit. Dalo se vysvětlit i to, proč jsem ve svém vzteku a neštěstí strávila noc s někým jiným.
Možná by to pochopil. Ale nikdy by mi neodpustil. Stejně jako já mu nedokážu odpustit to, co mi dokázal říct. Pouto bylo zpřetrhané. Odevzdaně jsem si šla znovu lehnout. Zítra brzy ráno odejdu a už se nikdy neuvidíme. Těsně před usnutím mi v mysli zazněla slova ženy, která spala kousek ode mě. Ať se mezi vámi stalo cokoliv, není to vaše vina. Nic se tím neměnilo. Ale dokázala jsem konečně usnout.
Zaspala jsem a nemohla se vyplížit ven. Musela jsem se tedy normálně nasnídat s babičkou a Katkou a předstírat, že jdu normálně do zaměstnání. Sbalený kufřík jsem tiše vyšoupla na chodbu, když byla babička v koupelně. Dooblékla jsem se a zavolala jsem směrem ode dveří, že odcházím. Nechtěla jsem slyšet podrobnosti o tom, kdy Ivana přivezou a o tom, co bude v příštích dnech. Chtěla jsem být pryč. Pak jsem s hlasitým bouchnutím dveří odešla. Za dveřmi jsem popadla kufr a vyběhla z domu. Na rohu ulice jsem se zastavila a podívala se zpátky.
Bylo další krásné ráno. Ulicí se proháněl teplý vánek, hrál si s mými vlasy a záhyby na letních šatech. Slunce mi svítilo do očí, přivřela jsem je a myslela na štěstí, které mi uteklo mezi prsty. Přijíždějící sanitky jsem si tak všimla až na poslední chvíli. Nemyslela jsem na Ivana od našeho posledního setkání. Měla jsem ho ve vzpomínkách jako hezkého zdravého muže. Viděla jsem ho, jak na přednášce drží dřevěnou tyč a potlačuje smích. Jak si mě prohlíží ve večerních šatech. Jak se obléká ve své kanceláři poté, co jsme se poprvé milovali.
Najednou jsem nechápala, co to provádím, a před čím utíkám. Kdybych si to včera nepřipomínala, už bych ani nemyslela na to, co mi řekl, když měl bolesti a utápěl se v beznaději na propocené nemocniční posteli. Mohla bych snad zapomenout i na to, co jsem následkem toho udělala. Přední dveře sanitky se otevřely. Vystoupil sanitář a otevřel zadní dveře. Položila jsem kufřík na zem. Líbil se mi v bílém pracovním oblečení, líbil se mi, když jenom v trenýrkách kouřil na balkoně, líbil se mi s rukama v kapsách, usměvavý i zamračený. Ale nikdy se mi nelíbil tak, jako když po návratu z nemocnice vystoupil ze sanitky.
„Ivane!“
I na tu dálku zablýskly jeho modré oči. Usmál se a já jsem se mu rozeběhla do náruče.
Autor: Jitka Králová
Foto: S. Hermann & F. Richter Pixabay
