Do města jsem se většinou vracela pěšky. Snažila jsem se tak udržet v kondici a taky mi vadil ten vydýchaný vzduch, který byl v zimě v autobusech.
Ale tentokrát to nejspíš nebyl nejlepší nápad. Silnice klouzala a velmi rychle se do mě dala zima. Nemohla jsem moc zrychlit, protože pro chůzi po náledí jsem neměla nejvhodnější boty. Soustředila jsem se na kroky, ruce vražené hluboko v kapsách a přemýšlela jsem, odkud se ve mně bere ta zvláštní nálada, střídající nelogickou veselou a zároveň rozmrzelou podrážděnost.
Do města jsem došla úplně zmrzlá a vyčerpaná. Zrovna jsem přemýšlela, jestli mám čekat na svého přítele půl hodiny tady, nebo se ubránit zmrznutí a zaskočit domů, když na náměstí vjel autobus. Rozhodla jsem se pro cestu domů a minula jsem skupinu vystupující ze dveří autobusu. Když jsem mezi nimi zahlédla toho muže z přednášky, veškeré moje dnešní pocity zesílily, včetně podivné úlevy. Od zítřka budu jezdit autobusem i zpátky.
Po cestě domů jsem se jen obtížně snažila utřídit myšlenky. Muži mě běžně nevyváděli z míry. Od dětství jsem jimi byla obklopená a dokázala jsem s nimi normálně vycházet. Nepopírám, že mi mezi nimi bylo dobře, mužské vlastnosti mi byly sympatické. Ale nikdy jsem neměla potřebu na sebe před nimi poutat pozornost.
Teď už jsem byla zasnoubená za svého přítele Romana. Vždy, když jsem přemýšlela nad tím, jak se to vlastně seběhlo, neviděla jsem žádnou konkrétní vzpomínku. Snad to proběhlo jako u většiny podobných párů kolem mě. Oba jsme pocházeli ze stejné vesnice, a když jsme se po letech potkali tady, jako kdyby se přímo nabízelo navázat na dávné přátelství a nechat ho přerodit ve vztah, který by vyústil ve společný život. Navíc ta naše jména. Roman a Julie.
Společný život časem znamenal samozřejmě manželství. Ve svých pětadvaceti letech jsem byla jedna z nejstarších svobodných žen v mém okolí, a tak není divu, že jsem se myšlenkám na svatbu nebránila. Začali jsme o ní mluvit, když jsme se zabývali praktickými věcmi. Díky své kamarádce, kterou jsem poznala v ubytovně, jsem věděla, že mě čekají příjemné vyhlídky.
Když se vdala a přestěhovala do přiděleného třípokojového bytu, pozvala mě na návštěvu. Vyrostla jsem v domě bez záchodu, pro vodu jsme chodili na dvůr. Na dosah jsem nyní měla vanu, která se dala kdykoliv naplnit teplou vodu, splachovací toaletu a plynový sporák. V představách mi ale utkvěl hlavně výhled z balkónu na město, které jsem tak milovala. Můj vnitřní pohled sklouznul k tapetám v ložnici a sjel na manželskou postel. A něco poprvé nezapadlo na své místo.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
